Šlo to rychle
Před necelými šesti týdny jsem zde publikoval recenzi na knihu povídek Jaroslava Žily Nikdo tady není. Napsal jsem v ní také, že v čase psaní té recenze jsem se dozvěděl, že autor je velmi těžce nemocen. „V takové situaci nejsem s to uvést s ‚běžnou‘ přímočarostí to, co mi na některých textech té sbírky vadí, přistoupit ke knize takzvaně standardním způsobem. Nejde mi to a nevím, zda by mi to jít mělo. Jestli ano, zřejmě jsem nedostál jedné ze zásad kritického řemesla. No a co?“stálo v té recenzi. Teď to mohu říci naplno: když jsem ji v redakci psal a nějak to dal nahlas na vědomí, jeden kolega, jehož příbuzná Jaroslava Žilu znala, mi sdělil, že spisovateli zbývají – jak se vyjádřili lékaři – týdny života. Přičemž diagnózu mu sdělili docela nedávno. Bylo to bujení s rychlým a nemilosrdným průběhem. Ve středu 12. dubna večer Jaroslav Žila zemřel.
Narodil se roku 1961 v Ostravě, ale nepovažoval se za typického či úplného Ostraváka, neboť vyrůstal, jak sám říkal, nejen v tomto městě, nýbrž i v Beskydech a v Sudetech. Vystudoval speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Po promoci se však v rodném městě usadil: učitel na Základní škole v Mariánských Horách. Knižně debutoval ve svých Kristových letech: roku 1994 básnickou sbírkou Drápy kamenů. V roce 2000 následovala sbírka Nejstarší žena vsi, tři roky nato svazek poezie Tereza a jiné texty. Poslední autorovou sbírkou byl soubor V hrudi pták (2010). „V lyrických miniaturách se básník znovu vydává do krajiny moravskoslezských Beskyd, zaznamenává prožitky, setkání či vzpomíná na své předky. Fragmenty životních osudů obyčejných lidí (mnohdy společenských outsiderů) fascinují přímostí a otevřeností sdělení: ‚... a když zemřel / synek zdědil / akurát umělý chrup...‘“stálo v jedné z recenzí sbírky. Verši Žila doprovodil fotografie Viktora Koláře v jeho monografii Ostrava obležené město (1995). Svazek krátkých povídek Nikdo tady není byl jeho knihou poslední.
V Žilových promluvách, jež jsou ke spatření v archivu ČT na iVysílání.cz, vidíme a slyšíme chlapíka, který ze svého psaní nedělá vědu, říká o sobě, že je autor „velmi nedisciplinovaný“a že asi měl pravdu kolega spisovatel Jan Balabán, když mu říkal: „Ty píšeš jen tehdy, když už se tomu nemáš jak vyhnout.“Žila měl rád tvorbu Vladimíra Holana, prý si nad ní ovšem uvědomil, jak tenhle básník „se strašně bál smrti“. Co jsem slyšel, Jaroslav Žila se vstříc fatální zprávě lékařů postavil, dá-li se to tak říci, neholanovsky: s otevřeným hledím, statečně. Vyřídil a srovnal, co vyřídit a srovnat stihl amohl – a odešel. Asi není co dodat.