Le Penová patří do koše
Říká publicista Antonín Jaroslav Liehm k prezidentským volbám ve Francii, kde strávil polovinu svého života
Vždy jsem se staral o české věci,
žek. Jestli je to ale literatura, to bych nerad posuzoval. Říkám si, jestli ji vidím já špatně, nebo ji oni píšou špatně? Nevím, ve svém věku si netroufám říci, kdo se mýlí.
Nečtu zase tolik, abych vám to mohl říct. Z poezie asi Karel Šiktanc, ty nové věci bych opravdu nerad hodnotil. v Praze teď začínám čtvrtý rok. Byl bych už ve Francii klidně dožil. Přišel jsem tam, když mi bylo pětačtyřicet let. Žena je také Češka, novinářka, psala i do Lidových novin. Byli jsme přesvědčeni, že tam dožijeme, pak ale doktoři řekli, že potřebuje trvalou péči, a museli jsme jet do Prahy. Nevracel jsem se tedy proto, že by se mi stýskalo – já byl vždy jednou nohou v Čechách a vždy mě zajímalo, co se tu děje. Tím, že umím jazyky, jsem se ale cítil všude doma, ať už ve Francii, Anglii nebo Německu. Vždy jsem se ale staral o české věci. Od rána do večera jsem pracoval, abych si vydělal na živobytí, večer jsem si pak sedl a psal do českých časopisů. jsou pořád novinami, které komentují, vyjadřují se, mají názor. To mi dnes trochu chybí, a týká se to i Lidovek. Tisknou se články na jednu, dvě i tři strany. To už nejsou noviny, ale sborníky. Je mi trochu líto, že skutečné noviny trošku zmizely.
Měly by to ale pořád být noviny a nezáleží na tom, jestli na papíře, mluvené nebo na internetu. Já když si dnes koupím noviny, tak je přečtu za pětminut, protože jsou tam ohromné texty. Dělat noviny znamená, že víte, co chcete, a musíte na tom pracovat. Myslím, že v novinách se nyní na textech málo pracuje. Když vám někdo pošle text, který má dvě tři stránky, ta krásná práce spočívá v tom, udělat z něj text na půl stránky. Takovou práci si ale dnes nikdo nedá. Ptám se různě, proč ty dlouhé texty tisknete? Vždyť se to dá říci daleko stručněji. Odpovídají mi, že na to není čas. Ale o tom přece noviny jsou – nejkrásnější práce v nich je podle mě redigovat cizí text.
Když jsme začínali s Literárkami v 60. letech, kolik nás bylo? Taky tři nebo čtyři lidi… V dlouhých textech je dnes spousta věcí, které by měly zmizet. Novinářimi říkají: Na to nemáme čas. Ptám se potom: Na co tedy čas máte? Noviny přece nejsou zkrácené knížky. To, že syn prvorepublikového advokáta uměl jazyky, předurčilo mnoho událostí v jeho životě. Když v dubnu 1945 sháněl mezinárodní Červený kříž lidi, kteří se zvládnout domluvit i jinak než svou mateřštinou, přihlásil se mezi nimi i Antonín J. Liehm. Úkolem jeho i dalších dobrovolníků bylo pomáhat lidem, kteří se vraceli z koncentračních táborů.
Tehdy byl už rok členem komunistické strany, angažoval se v její ilegální buňce. V roce 1948 nastoupil do tiskového odboru ministerstva zahraničí, po roce dostal výpověď, aby se tam na sklonku 50. let vrátil. Na podzim roku 1968 ho režim vyslal jako zástupce Československého státního filmu do Paříže. Pracovně tam byl rok, pak se rozhodl zůstat coby exulant. Ve Francii se svým reformním komunismem dobře zapadl mezi dobové levicové intelektuály. To byla druhá významná událost, kdy se mu hodila jazyková vybavenost.
Dodnes se vyjadřuje s pohrdáním o těch, kdo vstupovali do KSČ od sedmdesátých let do převratu. Vadí mu, že to udělali z čirého oportunismu, kvůli funkcím a pracovním místům, ne kvůli přesvědčení, že socialismus je to správné státní zřízení. Do současné politiky už se ale svými vyjádřeními moc míchat nechce. Nanejvýš podotkl, že nevidí důvod k účasti ve volbách do Evropského parlamentu nebo že Václav Havel byl skvělý člověk, ale mizerný politik. Těžko si taky představit, že by se politických komentářů úplně zřekl člověk, podle něhož má z každých novin jasně znít jejich názor od první stránky do poslední. Vedle politiky spojil svůj život s novinařinou, především s literární a filmovou kritikou. V 60. letech vedl zahraniční a filmovou rubriku Literárních novin, v kinematografii ho okouzlila nová vlna, kam patří třeba Miloš Forman nebo Ivan Passer. V cizině se nejdříve věnoval přednášení na univerzitách, pak začal v Paříži v roce 1984 vydávat časopis Lettre internationale, do češtiny přeložil řadu francouzských románů. Po sametové revoluci se pracovně vrátil domů, stal se předsedou redakční rady kulturního dvouměsíčníku Listy. Fyzicky však do Prahy přibyl až v roce 2013.