Kolik robot nahradí a uživí lidí?
těpán Jurajda ve svém příspěvku Roboti už jdou (LN 12. dubna) velmi pěkně shrnul jádro celého problému. Z vnějšího pohledu není současný trend ničím novým. Již od dob industrializace je v zásadě normální, že firmy zvyšují produktivitu práce (a většinou snad i kvalitu svých výrobků) používáním strojů.
Nové možná je, že se za prvé tempo těchto změn pořád zvyšuje a za druhé, že společnost daleko více zajímá, co konkrétně tyto změny přinášejí. Takové změny není jednoduché hodnotit jen tak od boku, protože je zde mnoho dopadů odehrávajících se souběžně. Ačkoliv pro člověka v montovně aut je příchod robotů špatnou zprávou, pro čerstvého absolventa kybernetiky a robotiky na ČVUT je to zpráva skvělá. I na trhu práce tak jsou vítězové a poražení a totéž bude velmi pravděpodobně platit pro trh spotřební. Ekonomové Acemoglu a Restrepo ve svém slavném textu nabízejí výmluvnou analýzu toho, jak celkový dopad robotizace analyzovat, jde vlastně o první pokus o kvantifikaci některých (nikoliv však z mého pohledu všech) těchto simultánních efektů. Osobně už nejsem tak úplně přesvědčen o kvalitě jejich empirické analýzy, ale to je na jiné zamyšlení.
Kvantifikovat je tedy třeba především: vliv na lokální trh práce (zaměstnanost, mzdu) těch, které roboti nahrazují, vliv na produktivitu práce (a kvalitu) v odvětví, kde robotizace probíhá, a vytváření nových pracovních míst (například těch spojených s inte- grací robotů do výroby a jejich servisem). Dále je k tomu možné přidat: jaké jsou redistribuční efekty robotizace čili které demografické skupiny tratí a které získávají, jaký je vliv na ceny konečných produktů v oblastech, kde roboti zastávají stále větší úlohu při výrobě, a jaký je konečný dopad na celé regiony (třeba kvůli stěhování se za prací).
Cena za blahobyt
I bez použití matematického aparátu si můžeme nastínit, v čem leží jádro pudla. Pokud je zvýšení celkového blahobytu společnosti díky používání robotů „velké“, kde precizní definice tohoto přídavného jména hraje obrovskou roli, je používání robotů určitě prospěšné. Jenže na rozdíl od éry počátků industriální revoluce jsou dnešní společnosti zpravidla dost citlivé k sociálním dopadům zmíněného zvýšeného blahobytu. Jedná se o to, že pokud si společnost vytkne za cíl, aby nikdo na změnách netratil, pak by z tohoto extra benefitu, který roboti vytvářejí, měla společnost kompenzovat negativně dotčené jednotlivce a skupiny. Otázka kompenzace ale není docela jednoduchá a v rámci uspořádání současných sociálních systémů není ani nikterak levná. V zásadě jde o nutnost redistribuce, ať již přes zdanění, rekvalifikace či třeba příspěvky pro jiné zaměstnavatele. A administrace takovýchto řešení s sebou nese náklady, které pak také musí být pokryty z profitu navíc, který robotizace přináší.
Pokud je tedy robot jen nevýrazně lepší než poslední pracovník, kterého nahrazuje, robotizace se společnosti nevyplatí: extra náklady na kompenzaci negativních efektů robot nenahradí. „Velkým“zvýšením blahobytu je tudíž takové zvýšení, které vytvoří dostatečný polštář kompenzaci zajistit; ve všech společnostech by pak měla probíhat debata o této kvantifikaci. Dále je žádoucí si uvědomit, že malá země, která je otevřená zahraničnímu obchodu, toho může udělat relativně málo. Poměrně jednoduše se dá zajistit, že jen „velké“změny budou ziskové pro výrobní firmy (např. skrze přímé danění robotů). Nicméně v současném světě, kde se výroba pružně přesunuje za levnějšími náklady, by takové zdanění mohlo mít úplně opačný efekt, než jaký byl zamýšlen. Nezajistilo by pracovní místa, která robot nahradil, a navíc by mohlo způsobit úplné odstěhování celého sektoru do jiných krajin.
V případných studiích čerpajících z těchto zamyšlení by proto bylo dobré zamyslet se nad tím, jak rozumně kvantifikovat efekty nastíněné výše.
Autor je profesorem ekonomie na Princeton University