Éra internetu bez regulací je pryč
raznila, že co platí offline, platí také online.
Lze pochopit lítost internetových průkopníků, že ztratili prostor naprosté svobody, ale mám za to, že je stále vmezích liberalismu, pokud je internet ovládán určitými pravidly. Zlatý věk internetové (přirozené) svobody nepřerušily jako první státy, ale komerční subjekty, které přesunuly na internet své podnikání. Od tohoto okamžiku přestal být internet „přirozeným stavem“a jeho masovější užívání si vyžádalo „společenskou smlouvu“. A byly to opět soukromé firmy, které odstranily vysokou míru anonymity internetu, neboť potřebovaly znát identitu svých klientů a zacílit své marketingové strategie individuálně. Proto se začalo se sledováním geografické lokace uživatele, jeho identity a jeho aktivit. Jinak řečeno, původní myšlenka decentralizace internetu padla, čímž se otevřel prostor pro působení státní regulace pomocí práva.
Ne každé omezení je cenzura
První případy omezení internetu se objevily nikoliv jako plošná zákonná regulace, nýbrž na základě žalob jednotlivců. Před americké soudy se dostaly koncem devadesátých let, před ty evropské o několik let později.
V roce 2000 francouzský soud přikázal společnosti Yahoo, aby zakázala uživatelům připojeným ve Francii k přístupu k nacistickým memorabiliím, které byly nabízeny v internetových aukcích. V řízení před soudem bylo navíc prokázáno, že Yahoo zná geografickou lokalizaci uživatelů a technicky umí zobrazování obsahu blokovat dle umístění uživatele.
Od té doby se vyvinula početná soudní judikatura napříč právními systémy, která se věnuje různým aspektům blokování interne- Za svobodný internet a proti cenzuře tu. Omezení obsahu internetu proto není nic převratně nového. Kritici omezení obsahu internetu navíc nezřídka hovoří o cenzuře, což lze chápat pouze jako nadsázku použitou ke zveličení problému. Cenzurou se totiž rozumí svévolné omezení přístupu k informacím a omezení svobody slova, které nesleduje legitimní cíle a je stanoveno aktem výkonné moci, nikoliv zákonem.
Takové omezení svobody slova je podle české Listiny základních práv a svobod skutečně nepřípustné. Jinak je ovšem omezení přístupu k informacím, pokud sleduje cíle uvedené v článku 17, tedy ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti, ústavně přípustné.
Nahlédneme-li do již existující judikatury evropských soudů, zjistíme, že omezení obsahu internetu sledují obdobná kritéria jako ta v české listině. Přitom vždy platí, že prosazení těchto konkurujících zájmů je třeba hodnotit případ od případu a nelze paušálně říci, zda určitý typ omezení je obecně přípustný.
Dosud nejčastěji posuzovaným případem omezení obsahu internetu je prosazení ochrany práv a svobod druhých. Sem spadají případy ochrany autorských práv k dílům. Další kategorií je ochrana osobnosti, dobré pověsti a cti – zde lze zmínit rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Delphi proti Estonsku. V něm velký senát akceptoval povinnost provozovatele webu sledovat, aby příspěvky na něm pub- likované třetími osobami neporušovaly práva na dobrou pověst. Akceptoval tak právní úpravu, ukládající provozovateli webu povinnost filtrovat jeho obsah a aktivně odstraňovat příspěvky, které by porušovaly práva druhých.
Zmínit lze i specifickou ochranu dětí na internetu. Štrasburský soud v kauze K. U. proti Finsku rozhodl, že stát musí mít prostředky, jak efektivně ochránit zájmy dětí i za cenu omezení práv provozovatele webu a svobody šířit informace. Další velkou oblastí již existující regulace pak je omezení v zájmu ochrany osobních údajů. Soudní dvůr EU v rozsudku Google Spain z května 2014 rozhodl o povinnosti provozovatele vyhledávače odstranit z vyhledávání podle jména odkazy na stránky, na nichž je uvedeno, byť i legálně, jméno dotčené osoby.
Ústavní soud v únoru potvrdil ústavnost zákona, který umožňuje blokování internetových stránek s hazardními hrami. Podle kritiků se tím státu otevřela cesta k cenzuře internetu i v dalších případech. Pokud ale tuto Pandořinu skříňku někdo otevřel, rozhodně to nebyli čeští ústavní soudci.
Regulace je přirozená
Zkrátka je třeba se smířit s tím, že prostředí internetu bude podléhat právu a jeho obsah může být regulován, a to spíše více než méně. Stejně jsou přece regulovány jiné lidské činnosti. Tento trend logicky kopíruje vlastní směřování internetu od volného prostoru pro pár nadšenců k jeho využívání k podnikání a obchodu. Jako další fázi lze dnes sledovat využívání internetu státem k jeho potřebám.
To samozřejmě neznamená, že bychom měli rezignovat na sledování a kontrolu legality, legitimity a přiměřenosti takových omezení podobně jako v jiných oblastech právní regulace. Hodnotit je ale třeba případ od případu a strašení „Pandořinou skříňkou cenzury“není namístě.
Závěry, které platí pro hazard, nemusejí v budoucnu platit pro jiná omezení, kde se bude prosazovat odlišná hodnota a třeba v jiné intenzitě.