Přesně vybalancovaný úžas
Britský sochař a držitel prestižní Turnerovy ceny Richard Deacon je muž mnoha tváří. Dokládá to i jeho výstava Free Assembly, která je čerstvě k vidění ve druhém patře Městské knihovny v Praze.
Na úvod se sluší uvést, aniž bychom tím chtěli autora a jeho dílo umrtvovat prachem akademického prostředí, že Richard Deacon již dávno patří k umělcům tvořícím základní linii britského sochařství posledních padesáti let. Například prestižní Turnerovu cenu získal už před třiceti lety.
Je jednou z nejvýraznějších postav silné generace sochařů tvořenou Tony Cleggem, Antony Gormleym, Anishem Kapoorem, Richardem Longem či Alison Wildingovou. Tito umělci výrazně zasáhli a stále ještě aktivně ovlivňují sochařské dění nejen v Británii, ale i za jejími hranicemi. Přitom nejde o ucelenou či sjednocenou skupinu – jednotlivci se liší v záměrech i prostředcích. Pro Richarda Deacona platí až antikonceptuální přístup, když v jeho dílech hraje prim materiál, ze kterého jsou sochy vytvořeny.
Zvláštnost, která se vyjeví na druhý pohled
Když jsem před třemi lety navštívil umělcovu přísně chronologickou retrospektivu v londýnské galerii Tate Britain, tvořila dominantu výstavy rozměrná socha Poté z dřeva a oceli. Doslova ovládala výstavní prostor, který se pod její gravitační silou dával téměř do pohybu.
Rozlehlá, dominantní a pokroucená hmota seděla pevně na svém místě ve vzdušné místnosti, a přesto diváka svírala pocitem nejistého místa uprostřed rozvířeného pole. Nutila návštěvníky ji obcházet a vlastními kroky sledovat rozbouřené vlny její formy. A právě tyto efekty tvoří jádro nejlepších Deaconových děl.
Charakterizuje je rozbujelá smyslnost a opojnost formou, která v první moment upoutá naše oči. Rozum se zapojí až při zpětném pohledu. Deaconova síla tkví ve fyzické přítomnosti dřeva a oceli, stejně jako v lehkosti a nehmatatelnosti iluze pohybu.
Není to zdaleka poprvé, kdy sochař vnutil hmotě takový protimluv: nepřekonatelný zůstane v podání barokního mistra nad mistry Giana Lorenza Berniniho, byť Deaconovi je pochopitelně bližší tradice Vladimira Tatlina, Alexandra Archipenka, Lászlóa Moholy-Nagye či Davida Smithe.
Deacon během své umělecké dráhy vystřídal různé materiály. V případě Poté to byly shodné dřevěné dílce v kombinaci s ocelí, různě pootáčené při spojování, které vnutilymateriálu iluzi pohybu. Na pražské výstavě bohužel toto mistrovské dílo chybí, ale vystavené sochy Mamut (1989) či Mimo provoz (2003) nejsou typově daleko.
Zvláště pokud se jedná o křivolakého, z hliníkových dílců sestaveného Mamuta, který balancuje na jednom jediném bodě. Teprve když člověk pohledem pronikne skrz křivky košaté a lesklé konstrukce, všimne si této zvláštnosti.
Objekt Mimo provoz, který sám opanovává jednu z místností, je udělán z dubu: jádro tvoří přesné bloky, které byly po napaření ohýbány a přetáčeny. K těmto vířivým liniím byly později přidány kudrliny z ohýbaných prken, vše je na závěr zpevněno úchyty z nerezové oceli. Výsledek přesto překypuje měkkými liniemi. Zřejmá je tu estetika síly a hrubosti, jakou lze vidět třeba i v některých dílech Anishe Kapoora.
Díla Richarda Deacona se objevila v Galerii hl. m. Prahy, pod kterou Městská knihovna spadá, už před třiceti lety jako součást přehlídky tehdejší britské tvorby. Shodou náhod je nejstarší dílo aktuální expozice – Rozbouřené vody – staré právě třicet let. Jako materiál umělci posloužily části krovu kostela, který dělníci zrovna bourali, když jel Deacon okolo. Krokve pak doplnil pozinkovanou ocelí. V té době byl jejich povrch zrcadlový, avšak korozí získal na matnosti, a jak říká sochař, dílo se samo dokončilo. Sám tím byl prý překvapen, protože jej dlouho nevystavoval a neviděl.
Toto dílo představuje jinou část umělcovy tvorby, která se opírá o nalezené předměty. Sbírka všeho možného umělci zabírá velkou část ateliéru, byť třeba tyto věci Deacon nikdy nevyužil.
Protiklad Aj Wej-weje
Velmi osobní rovinu nalezených předmětů představují na výstavě zarámované titulní strany deníků. Ty sochař objevil po smrti svého otce v jeho domě: jsou to záznamy památných událostí od smrti Winstona Churchilla přes atentát na J. F. Kennedyho, přistání na Měsíci až po útoky na Dvojčata v New Yorku.
Pražská výstava Free Assembly je pestrá a proměnlivá. Richard Deacon je bytostný formalista, což bije do očí například ve srovnání s mediální událostí moralistního díla Aj Wej-weje ve Veletržním paláci. Deaconovo dílo není politicky ani morálně angažované, ovšem síla zpracování formy si vynucuje osobní angažovanost diváků. Nevede k jasně daným cílům, ale k výrazným emocím a prožitku díla.
Richard Deacon: Free Assembly
Autor je historik umění
Není to zdaleka poprvé, kdy sochař vnutil hmotě takový protimluv: nepřekonatelný zůstane v podání barokního mistra nad mistry Giana Lorenza Berniniho