Rozum přetlačil pocity
Francie udělala první krok k Macronově revoluci. Zbývá odmítnout nacionalistickou iluzi
Liberální tendence, nebo nacionalistický protekcionismus, rozum, nebo pocity. Nějak tak mohlo znít zadání pro první kolo prezidentských voleb ve Francii. Její občané přicházeli k volebním urnám ve většině nespokojeni se stavem země po pětileté vládě socialistů. Rozum nakonec přetlačil pocity a před suverenistickou nostalgií dostala šanci mladá naděje. Nabízí alternativu nezatíženou historickými spory pravice a levice.
Dobojováno ještě není. O nové hlavě státu ve Francii se rozhodne s konečnou platností až za dva týdny. Do závěrečného duelu jdou soupeři jen s nevelkým bodovým rozdílem. Marine Le Penová, po léta kritizující „systém“a „politické elity“a vydávající se za jedinou opravdovou mluvčí „lidu“, dosáhla historického úspěchu pro stranu Front national. Její heslo „Francie a Francouzi především“rezonuje u nemalé části populace, zejména venkova a menších měst. Dlouhodobě nabízí této „zapomenuté Francii“jasné řešení: opustit evropskou budovu a před hrozící zkázou se uchýlit do národní záchranné archy.
Proti nacionalistické iluzi se optimisticky zablýsklo, když většina voličstva vložila své očekávání do ještě ne čtyřicetiletého Emmanuela Macrona. Jaká odvaha a zároveň převratná novinka v zemi uvyklé nechávat v politice mládí jen pozvolna dozrávat. Mladík, který nikdy neprošel jakýmkoliv voličským sítem, a přesto vybraný prezidentem Hollandem zprvu za poradce a posléze jmenovaný ministrem hospodářství, založil před rokem hnutí En Marche! s ambiciózním záměrem: prosadit středovou pozici, na kterou Francouzi dosud příliš neslyšeli. Chce být odpovědí na nezdary zavedených stran pravice a levice, kterým občané přestali důvěřovat, a klidnou „demokratickou“revolucí hodlá pozměnit francouzskou mentalitu a odvěké zvyklosti, které zemi brzdí tváří v tvář změnám v životě a hrozbám ve světě.
Šok na pravici i levici
Volby vyvolaly šok na pravici i na levici. Kandidát pravicových gaullistů se v poválečné historii poprvé nedostal do druhého kola a kandidát socialistů, hlavní strany le- ZDENĚK MÜLLER vice, utrpěl nebývalou porážku, když obdržel jen něco přes šest procent z odevzdaných hlasů. K rozbití tábora levice valně přispěl Jean-LucMélenchon, kandidát krajně levicového hnutí Vzpurná Francie.
Postarší radikál, jehož přehnané ego má vždy náskok předmyšlením, vnesl do kampaně svéráznou dynamiku a zcela pokořil kandidáta socialistů Benoîta Hamona. Pokud byMélenchon pronikl do druhého kola s Le Penovou, mohla Francie počítat s návratem do třicátých let 20. století. Tehdy se fašisté a komunisté přeli o to, zda demokracii zakroutit krkem zepředu, nebo zezadu.
Stárnoucí levicový radikál a lyrizující revolucionář Mélenchon si furiantsky tykal s „lidem“i dějinami jako jejich nejvěrnější kamarád. Vykročil k cíli skoncovat s „prezidentskou monarchií“a s vládou „elit“, které neberou na vědomí „lid“. Koho by nechytl slib snížit pracovní dobu a vidina lepšího výdělku s penzí od šedesáti. Za cenu z říše snů: napumpovat do francouzské ekonomiky stovky miliard eur. Kde je vzít, jasně sděleno nebylo. Jen určitý nákrok v chystaném směru. Vynutit si výjimky v rámci EU pod výhrůžkou, buď náš návrh přijmete, nebo odejdeme.
Ani pravice neobstála. Svého kandidáta Francoise Fillona sice straníci drželi vší silou nad bouří jeho soukromých afér, ale k postupu do druhého kola to nestačilo. Fillonův program tvořil liberalismus stojící jen na jedné noze, zatímco tou druhou nohu představoval konzervativismus namixovaný se soft protekcionismem. Volal po ochraně „francouzské civilizace“a „národní identity“proti „kulturní povrchnosti“. Zároveň hovořil o „evropském humanismu“a odkazoval na „společné kulturní dědictví, které utváří duch Evropy“. Leč Fillonovo eurofilství se rychle vtěluje do „trhu“, který je „bitevním polem“, na němž Made in France chce mít vždy prioritu.
Evropa, to jsme my
Macron se v druhém kole střetne s Le Penovou. Francie si tak poslala na konečné volební váhy nacionalistický suverenismus a „klidnou revoluci“. Tvůrce hnutí En Marche! popsal představu takové změny ve své knize Revoluce aneb náš boj za Francii. „Civilizace, do níž vstupujeme, je civilizací společnosti, jejíž obrysy netvoří už jedna jediná země, nýbrž celý svět,“píše Macron a dává najevo, co si myslí o globalizaci. To není pro Francii hrozba, to je výzva a šance. Stejně tak to platí pro Evropu a „Evropa, to jsme my“. Leč „potřebujeme Evropu politickou, se silnými osobnostmi v čele, které nepostrádají smysl pro odpovědnost“.
Macron, mladý, vzdělaný Francouz a uvědomělý Evropan, který vytáhl do boje proti těm, kdo pěstují „absurdní nostalgii poutanou k tomu, čím naše země nikdy nebyla“, a proti „cynikům, kteří z Francie utíkají nebo ji haní“. Pozici mu už nyní usnadňují první hlasy podpory. Zazněly i ze strany jak poraženého Hamona, tak Fillona. Ten Le Penovou označil za hrozbu pro republiku. Francouzská naděje má Elysejský palác na dohled. Zda v případě vítězství dokáže nová hvězda na francouzském politické nebi nezůstat jen nadějí, ale stát se i patřičně silným vodítkem pro řízení země, na to odpoví až následné parlamentní volby v červnu. Bez potřebné většiny v Národním shromáždění bude Macronova „demokratická revoluce“sotva klidná.