Dlouhé čekání na ortel
Až do konce týdne si musí uchazeči o maturitní obory středních škol počkat na výsledky jednotných přijímačkových testů. Nervy jako špagáty aby měli taky letošní maturanti, jimž bude viset nad hlavou ortel ještě o čtrnáct dní déle. Obávat se lze zejména bodování písemné práce z českého jazyka, které nemají v ruce školy, ale vyškolení hodnotitelé, od nichž se nedá očekávat milosrdenství. Nevědí totiž, že student, jenž úplně netrefil žánr, nebo nedělá správně čárky, je prostě dobrý na jiné věci. Taky tu nehraje roli nějaké líbí – nelíbí. Kritéria jsou jednotná a neosobní. Maturant si podle nich nezaslouží projít kupříkladu v případě, že „výstavba větných celků je nemotivovaně jednoduchá až primitivní, nebo je ve vysoké míře přetížená“. Člověk neví, koho víc litovat, jestli hodnocené, nebo hodnotitele.
Souběh jednotných přijímaček a jednotných maturit je ovšem náročný zejména logisticky. Své o tom vědí školy, ale hlavně státní garant obojích zkoušek s poněkud matoucím jménem Cermat (Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání). Na začátku zlobil software, minulý týden zase aktivisti, kterým vadilo, že Cermat odmítl zadání prvního kola zveřejnit na svých stránkách bezprostředně. Vysvětlení z Cermatu nezní nelogicky: Ještě je tu druhý a pak ještě náhradní termín, a i když úlohy nebudou stejné, mohlo by to přece jen ledacos napovědět a způsobit nerovnováhu v přístupu k žákům. Jenže o nerovnováze v přístupu k žákům mluví i druhá strana reprezentovaná společností EDUIn. A taky má vlastně pravdu. Některé školy totiž po skončení testu zadání žákům klidně (a nikoliv protiprávně) vydaly, takže je stejně venku, a jak k tomu přijdou ti, co se k němu nedostali? Když to dobře půjde, můžeme tady mít kauzu na léta. A protože je ve vzduchu žaloba, možná si přijdou na své i soudy.
Pokud si někdo myslí, že jsme si mohli něco takového ušetřit, měl by si přečíst rozhovor s Janou Strakovou na vedlejší straně. Ta by taky jednotné přijímačky, jakož i jednotné maturity nejradši zrušila.
Učitelé si stále častěji stěžují na rodiče, že jim chtějí mluvit do výuky. Lze pochopit, že je to nepříjemné. Na druhou stranu komu jinému by mělo víc záležet na vzdělání dětí než rodičům? V minulosti nebývalo zvykem, aby se zajímali o něco jiného než o výsledky. Proces výuky nechávali zcela na učitelích, k nimž hleděli s respektem jako k nezpochybnitelným autoritám. Co když ale rodič tuší, že je něco špatně? Že dítě získává namísto vědění averzi k předmětu? Má to přejít, nebo konzultovat přímo s učitelem? Jedna věc je jistá: Neměl by problém otevírat před ostatními rodiči například na rodičovské schůzce. Ne snad proto, že by se učitel mohl cítit nepatřičně, ale že by se mohl cítit nepatřičně on sám. Téměř jistě ho totiž některá loajální matka nebo otec okřiknou. Nahlas. Rodiče, co mají stejný názor, jej většinou sdělí až soukromě a potichu. Asi aby si učitelé nemohli stěžovat, že jim mluví do výuky.