Zápis, nebo spíš přijímačky

Dnešek byl další z našich významných dní. Byli jsme u zápisu do první třídy. Jedním z úkolů v přijímacím pohovoru (ano, zápis skutečně připomínal přijímací pohovor) bylo najít v řádku obrázek, který tam nepatří. Probíhalo to asi takhle: Paní učitelka: Podívej se na první řádek a řekni mi, co tam nepatří. Syn ukazuje prstem na zahradnické kolečko, zbytek byly hudební nástroje. Paní učitelka: Hm, a co to je? Syn: Kolečko. Paní učitelka: A ostatní jsou? Syn: Hudební nástroje. Paní učitelka je spokojená. Paní učitelka: A teď druhý řádek. Ten je těžší. Co tam nepatří? Syn se dívá na řádek, kde jsou maliny, jahody, mrkev, hroznové víno, třešně. Paní učitelka po třech vteřinách ticha vstoupí do jeho přemýšlení: Napovím ti, je to zelenina. Syn ukazuje prstem na mrkev. Paní učitelka: A co to je? Syn: Mrkev. Paní učitelka je spokojená.

Jediná správná odpověď

Paní učitelka: A teď se podívej na úplně poslední řádek. Ten je hodně těžký, jsou to všechno tvary. Co bys řekl, že tam nepatří? Syn se dívá mlčky na řádek, kde je černý čtverec, prázdný rovnostranný trojúhelník, černý obdélník vodorovně, prázdný kosočtverec, černé kolečko a prázdný obdélník svisle. Já i muž se díváme s ním a hledáme, co by tam nemuselo patřit. Napadá mě několik variant, ale to už opět zasahuje paní učitelka: Já ti napovím, nepatří to tam, protože to nemá hrany. Syn ukazuje na černé kolečko. Paní učitelka je spokojená.

Jako by se vrátil čas

Co mě tížilo, byl pocit, jako by se vrátil čas a jako bych já sama stála před tabulí o nějakých dvacet let mladší. Ten tlak. Rychle najít odpověď. Přemýšlíte. Ale není čas, oni vám napovědí. Oni vám dokonce poradí svou pravdu. A když ji zopakujete, jste pochváleni. Vlastního rozumu netřeba, stačí se nechat vést a ve správnou chvíli říct nahlas jednu jedinou „správnou“odpověď. Večer jsme mluvili o úloze doma. Nechtěla jsem to tak nechat. Já: Ty tvary byly pěkně těžký, co? Co sis původně myslel, že tam nepatří? Syn: Já jsem si myslel ten obdélník stojatej. Já: Jo? A proč? Syn: On měl jedinej takový dlouhý strany. Já: No vidíš! A víš, co já jsem si myslela? Ten kosočtverec, protože jedinej stál na špičce.

Syn je spokojený. Pevně mě objímá. Měla jsem potřebu mluvit s ním o pravdě. A o tom, že neexistuje jen jedna jediná. O tom, že je důležité o věcech přemýšlet. A hledat vlastní řešení. Že je důležité umět si svou pravdu zdůvodnit a obhájit. Nebát se. Ale také respektovat pravdu jinou. A umět uznat porážku, když jsou argumenty druhé strany silnější. To by měla škola dítěti dát. Ne pocit absolutní autority, která všechno ví a ráda napoví.

Autorka je publicistka a zakladatelka projektu Hrajeme si jinak