Je pražský Bach lepší kanadského?

Obhajovat reedice starých nahrávek nemá smysl. Buď jim propadnete, pátráte a zkoumáte, třeba jak se to hrálo po válce a jak na přelomu tisíciletí, nebo zvolíte druhý přístup, tedy odmítání archivů jako zbytečné přítěže, který odmítám prostou námitkou: každá sbírka nahrávek se časem stane archivním svědectvím vypovídajícím minimálně o shromažďovateli. Utéct před tím dost dobře nelze.

REZONANCE

Staré nahrávky nemusíme obhajovat, obhájí se samy. Bachovy koncerty pro klávesové nástroje jsou dostatečně známé a nahrávané, takže jejich vydání by vlastně nemělo stát za řeč. Jenže jde-li o nahrávku Zuzany Růžičkové s Václavem Neumannem a jejich souborem Pražští komorní sólisté, je vše jinak. Tenhle komplet byl ve své době obrovským prodejním trhákem a nesporným hudebním počinem. Čteme-li v bookletu tohoto supraphonského „doplňku“warnerovského růžičkovského kompletu obhajobu nahrávky z pera cembalisty Mahana Esfahaniho, který vysvětluje, proč má cenu poslouchat nahrávku na moderní nástroje, nelze nesáhnout do poličky a nesrovnávat.

Bachovský komplet fenomenálního Kanaďana Glenna Goulda nezahrnuje všech sedm koncertů, nicméně jeho klávesový Bach vznikal de facto v téže době (s výjimkou prvního a pátého koncertu). Gould hraje na klavír, nikoli na cembalo, ale srovnání je velmi zajímavé.

První, co vás trkne, je skvělá technická úroveň pražské nahrávky, tehdejší zvukoví mistři rozhodně nebyli horší těch amerických. Souhra orchestru je též u Pražských komorních sólistů lepší než u Columbia Symphony Orchestra, vedeného Vladimirem Golschmannem, což je dáno tím, že tuzemský soubor pracoval na odlišné bázi než americký. Václav Neumann měl podmínku, že před prvním vystoupením musí orchestr absolvovat 12 čtyř- až pětihodinových zkoušek. No a jako to nejlepší zkuste porovnávat výkon sólisty. Tedy pokud si to můžete dovolit a nevadí vám, že srovnáváte hru cembala s klavírem. Ale když jeden není expert a poslouchá hudbu, je to detail.