Černobílá Amerika

Zamerických filmů a seriálů (z těch, které obvykle sledujeme) můžeme snadno nabýt dojmu, že my sami jsme v podstatě Američané, že se náš životní pocit nijak neliší. Potom přijde šok, když například zjistíme, že Ameriku rozhodně neobývají jen postavy z filmů Woodyho Allena nebo ze Simpsonových. Že toho víme pramálo třeba o americké náboženské bigotnosti, srovnatelné s islamismem. Nebo o vztazích mezi černými a bílými obyvateli Spojených států.

Možná jsme měli idealistickou představu, že Amerika směřuje ke společnosti, kde je barva pleti asi tak stejně důležitá jako barva očí – že na ní zkrátka nezáleží. Nejpozději po několika posledních emočně vypjatých oscarových ročnících musel tento názor vzít za své. Ukázalo se, že to, jestli je film „černý“, nebo „bílý“, je stejně podstatné, jako jestli se povedl, nebo ne. Černá kinematografie se stále důrazněji vymezuje jako samostatný proud, jehož podstatným prvkem je upevňování černé identity – často vymezením vůči bílé populaci. V nejlepším filmu roku 2016 Moonlight se hrdina od svého mentora dozvídá, že „černí lidé jsou všude. Nenajdeš místo na světě, kde by nebyli černí lidé. My jsme byli první.“

Ostrou dělicí čáru mezi černými a bílými rýsuje i horor Uteč!, který právě vstupuje do české distribuce. Stojí za to jej vidět, je výborně natočený, má smysl pro humor a nepochybně reflektuje leccos ze skutečnosti. A přece může člověku trochu zatrnout, když sleduje, jak proti sobě tenhle snímek ostentativně postavil padoušské bílé Američany a sympatické černé „bratry“. Poselství filmu je v podstatě takové, že smíšená společnost bez rasových předsudků je jen vějička bílých, na niž by černí neměli skočit.

Není třeba zdůrazňovat, že kdyby dnes chtěl někdo z bílých filmařů svou identitu posilovat podobným způsobem, se zlou by se potázal. Dejme tomu, že to Americe za její minulost pořád ještě patří.