Návrat na kruhy své uherskohradišťské

Když vstoupím do hereckého domu Zelený strom, patřícího Slováckému divadlu v Uherském Hradišti, zmocní se mne déj`a vu. Chodím po chodbě, kde jsem byl v roce 1978 ubytován ve svém prvním divadelním angažmá.

Tehdy jsem měl posvátný dojem, že to je asi vrchol mých snů. Kolik vynikajících tvůrců i svérázných figur či dělníků divadla jsem tady potkal! Většina z nich je po smrti a přemýšlím, kdo si na ně vzpomene.

V archivech leží fotografie a výstřižky; výkony, gesta, hlas jsou jen ve vzpomínkách pamětníků. Úděl oblastních divadelníků byl v tomto smyslu nemilosrdný.

Když tady v roce 1979 uvedl režisér Miloš Hynšt (vyhnán normalizačními komunisty z šéfování Mahenova divadla v Brně i z vedení divadelní katedry Janáčkovy akademiemúzickýkch umění) strhující a průlomovou inscenaci Višňového sadu, pravil mi jakýsi šéf pražské divadelnické delegace: „Vy tady můžete střílet z děla, ale v Praze to neuslyší!“Chodím tedy teď do tohoto Zeleného stromu a na chodbě potkávám stíny svých tehdejších kolegů, robustního Lubora Tokoše, který se do Hradiště vrátil k divadlu po letech zákazů. Nebo Valtra Řehoře, který umřel nesmyslně mladý. Janu Šedovou (Trudu Poperrovou) s jejím osudem židovské dívky, která prošla Terezínem, kde byla aktivní v onom legendárním Terezínském divadle a kabaretu, který pomáhal vězňům v tom šíleném údělu. O tom se lze dočíst v encyklopediích světového divadla. Truda sama je tématem na knihu.

Ve zkušebně vidím sedět Miloše Hynšta s jeho vysokými profesionálními nároky, étosem tvorby, kterým čelil normalizačnímu marasmu a ponížení. Někdy zapomenuté osudy oblastních herců mají tragikomický, ale symbolický nádech. Byl jsem upozorněn na jakousi amatérskou biografii slavného hradišťského barda Lubomíra Vraspíra, kterého jeho životopisec už před nějakými patnácti lety pochoval, protože si ho spletl s jeho jmenovcem, operním pěvcem. Vraspír však žije!

V onom roce, kdy ho životopisec pohřbíval, ještě hrál v Pitínského inscenaci Gazdiny roby a vloni byl k vidění v dokumentu o Slováckém divadle.

V archivech leží fotografie a výstřižky; výkony, gesta, hlas jsou jen ve vzpomínkách pamětníků. Úděl oblastních divadel byl nemilosrdný.