Mezi důležitostí a podružností

Strany přicházejí v kampani s druhořadými návrhy. Tam se manipulaci daří nejvíc

Politické strany před volbami vybírají nejen nástroje a marketingové techniky, kterými oslovit voliče, ale hledají rovněž programové teze, jimiž by mohly zaujmout. Zejména nerozhodnuté, případně vlažné voliče.

Pravděpodobně se shodneme na tom, že pro kvalitu individuálního života je podstatné, s jakými socioekonomickými návrhy strany přijdou. Zhruba řečeno, rozhodovat bychom se měli podle důležitých věcí, tedy například podle toho, kolik nám z platu či podnikání zůstane po zdanění, zda máme nárok na příspěvek na děti či nakolik nám stát pomůže zajistit důstojné stáří. Jistě sem patří i funkční zdravotnictví, kvalitní školství a životní prostředí, bezpečnost a dlouhodobá smysluplná vize české společnosti, ale to je vše. Přesto strany přicházejí s podružnými návrhy, které jen zastiňují to podstatné.

Vést racionální kampaň je složité

Výzkumy a odborná literatura nám ukazují slábnoucí vliv tradičních médií, zvyšující se podíl sociálních sítí na naší informovanosti, komunikační pestrost a rychlost a také skutečnost, že se velmi pracně zdůvodňuje, co je a co není pravdivé. Hledat racionální argumenty je obtížné, a pokud už je najdeme, někdy se jim zdráháme uvěřit. Role emocí je důležitější nežli fakta. Vést racionální kampaň je stále složitější. Hledání viníka něčeho, s čím nejsme spokojeni, je zároveň poněkud snazší.

V již takřka legendárním rozhovoru pro sobotní magazín Práva v lednu tohoto roku dokázala Lucie Bílá v rozhovoru říci, že je její syn světoobčan: „Zamiloval si Francii a většinu času teď tráví tam. Nebudu se zlobit, když se rozhodne žít nastálo jinde,“řekla paní Bílá. O několik řádků níž pak dodala: „Moc bych si přála, aby byly naše hranice zamčené na sto západů.“Zjevný rozpor v obou vyjádřeních jí, zdá se, nevadí. Podobným způsobem se často prezentuje Tomio Okamura. Nabízí koncept bezpečnosti založený na vystoupení z Evropské unie a uzavření hranic. Pokud jeho návrh domyslíme do důsled- ku, znamená to mít zavřené hranice mj. se Slovenskem. Kolik voličů by jeho SPD získala, kdyby se prezentovala slogany „Zavřeme hranice se Slovenskem“či „Obnovíme hraniční přechody v Beskydech“atd.?

Jistě, každý máme své preference, podle nichž se v životě rozhodujeme. To platí i ve volbách. Pro mnohé voliče znamená podpora politické strany volbu nejmenšího zla, preferenci jakž takž přijatelného kandidáta ze všech špatných atd. Pokud však dáme přednost nacionalismu, těžko můžeme očekávat dobrý ekonomický program, který pomůže nezaměstnanosti či zlepší zdravotnictví.

Osm devět let hovoříme o nástupu protestních hnutí, vlně populismu, růstu nacionalismu a vzdoru vůči globalizaci. Jedním z průvodních jevů je oslabování politických institucí, zejména politických stran. Alternativou není pouze Le Penová, Trump, brexit či Okamura. Může to být porážka Wilderse v nizozemských volbách, vítězství Van der Bellena v rakouských prezidentských volbách či nadějný výsledek protilepenovského tábora v prvním kolem francouzských prezidentských voleb. Tedy důvěra voličů v politiku a parlamentní demokracii. Alternativou je přání voličů, aby politické strany zlepšily demokracii, činnost Evropské unie a více naslouchaly lidu. Nikoliv autoritářství, zničení Unie a populismus.

Ulice přitakává, tam opozice absentuje

Je vcelku pozoruhodné, že hlavní politické síly se u nás letos soustřeďují na předkládání dlouhodobých vizí. Sice si jemálokdo přečte, ale svědčí to o profesionálním přístupu k voličům. Máme zde strany, které nabízejí program, i ty, jež se soustředí na emoce. V těchto volbách půjde tedy rovněž o to, jaká bude česká alternativa k problémům, s nimiž se jako evropská země potýkáme. Je zřejmé, že můžeme chtít skutečně zásadní změnu, nebo pouze takovou, která bude znamenat reparát stávajícího systému. Jsme na zřetelné trajektorii, jež začala volebním rokem 2010. Tehdy byla změna našeho politického systému malá, v roce 2013 větší, na letošní výsledek čekáme. Jaká bude, záleží jen na nás a na tom, čemu více věříme.

Přát bychom siměli zejména to, aby zásadní projevy, ať už kritické, nebo ty slibující, zaznívaly spíše v parlamentu než před televizními kamerami či na ulici. V parlamentu totiž, jak připomíná Umberto Eco, sedí opozice, která projev posoudí. Kamery mlčí a ulice přitakává.

Neplatí, že by pouze dnes všelijak ohýbaná fakta, či dokonce lži rozhodovaly demokratické volby. Tak tomu bylo i dříve. Možná kvůli rychlosti a všudypřítomnosti sociálních sítí se nám propaganda zdá intenzivnější a manipulace snazší. A jsme zpět na začátku, protože manipulace se většinou netýká ekonomického programu, školství ani zdravotnictví. Ale věcí, které jsou z hlediska důležitosti podružné.