Příběh Charty a komunistického svědomí
Spisovatel Pavel Kohout úplně nepochopil záměry autorů výstavy Charta Story. Příběh Charty 77
Súsměvem na rtu sleduji diskusi, která probíhá na stránkách Lidových novin a týká se výstavy Charta Story. Příběh Charty 77. Jan Vaculík byl usvědčen z nepravdy Petrem Blažkem ( Nepozorný návštěvník výstavy Příběh Charty, LN 1. 4.) a po týdnu se ozval Pavel Kohout ( Jenže bohužel... Charta Story ještě jinak, LN 11. 4.). Jak to tedy s tou výstavou je? Autoři jsme čtyři, výtvarní umělci Ondřej a Eva Kohoutovi, můj muž Eugen Brikcius a já. Do našeho týmu jsem přizvala brilantní Veroniku Tuckerovou, profesorku z Harvardovy univerzity, a významného českého historika Petra Blažka. Je tedy jasné, že jsem se chtěla vyvarovat eventuálním chybám či nepřesným interpretacím.
Po přečtení článku Pavla Kohouta mi nezbývá než se taky zúčastnit nastartované diskuse, ale pěkně popořádku.
Umění z prostředí Charty
Kohout si hned na začátku stěžuje, že navzdory úmluvě s Jiřím Fajtem se výstava nekonala v Salmovském paláci v prostorách jeho bývalého dvoupokojového bytu, ale v osmi jiných místnostech. Přestože jsme museli předělávat koncept, bylo to nakonec jen ku prospěchu věci – více místa, více exponátů. Dále si Kohout stěžuje na chybějící portrét jeho přítele a, jak píše, „vůdčího ducha disentu“Ludvíka Vaculíka. Nechápe, že vůdčích duchů bylo víc a že naše výstava je pro nedostatek místa jakési pars pro toto, ostatně Vaculík na výstavě zařazen je.
Spisovatel Kohout vůbec nerozpoznal, že se naše výstava v Národní galerii zabývá především uměním z prostředí Charty 77, výtvarným, hudebním, filmovým, divadelním, literárním. Nechybí však ani přesná chronologie, informace o VONS anebo přehledný výčet všech mluvčích Charty 77 až do roku 1989. Z pozadí příběhu historika umění, básníka a duchovního otce múzického undergroundu Ivana Martina Jirouse, který byl za svůj nekompromisní postoj proti komunistické diktatuře několikrát vězněn (celkem osm a půl roku), vystupují do popředí významné osobnosti Charty 77.
Naším guruem Jirous nikdy nebyl, byl to kamarád, kterého jsme si vážili. Výtka, že jsme v době Prohlášení Char- ty 77 byli mladí, přichází od muže, který už v roce 1949 jako angažovaný stalinista, tedy ve svých dvaceti letech, reprezentoval Československo ve funkci kulturního přidělence v Moskvě. Dále Kohout postrádá v naší výstavě svého přítele a pochopitelně komunistu – bývalého tajemníka ÚV KSČ Vladimíra Mlynáře. Sehnal prý pro Chartu spoustu podpisů bývalých stalinistů, pozdějších komunistů a v té době již tzv. reformních komunistů. Kolik lidí kvůli komunistům, ať si už říkali jakkoliv, Chartu nepodepsalo, si zaslouží bádání.
Sentimentální vzpomínání na 50. léta
Co mě však nejvíce pobouřilo, je Kohoutovo sentimentální vzpomínání na padesátá léta. Pro tisíce československých občanů následovalo po komunistickém puči v roce 1948 období teroru, komunistické lágry, konfiskace majetku, udávání, likvidace celých rodin, politické procesy, téměř 250 vykonaných trestů smrti (poslední poprava se konala v roce 1960), a pro tehdejšího stalinistu Pavla Kohouta a jeho partu (dnes dokonce píše, že pro většinu jeho generace!!!) to byla doba radostné agitace a tancování s rudými šátky na krku. Ve vyspělých evropských zemích jsou stalinisté na stejném hodnotovém stupni jako nacisté. Hitler rovná se Stalin. Debata, který nácek byl lepší či horší, nikdy nenastala.
Svou nechutí k undergroundu se Kohout netají, zmiňuje dokonce nešťastníka Jiřího Vaňka a jeho čtyři kamarády, kteří svůj podpis pod Chartou po čase stráveném ve vídeňském azylu v roce 1979 odvolali, nesouhlasili totiž s komunistickou reprezentací Charty 77 v Rakousku. Toto použít jako argument proti undergroundu je scestné. Mladí lidé z undergroundového prostředí chtěli žít i v nesvobodné době svobodně, hrát a poslouchat hudbu bez svazáckých zákazů, „dělat“umění ve všech jeho podobách. Neměli krytá záda ani za léta nashromážděným majetkem, ani různými „dobrými“kontakty, a protože byli často velmi mladí, ani nabytým vzděláním. A budoucnost? O tu přišli nejpozději po podpisu Charty 77. Není divu, že komunistické procesy s undergroundovými hudebníky se skvěle hodily jako záminka pro vytvoření lidskoprávní petice, kterou Pavel Kohout trefně pojmenoval Chartou 77.
Anticharta je jedním z témat výstavy Charta Story (i přes odpor nám přidělené kurátorky, která trůní v Národní galerii od roku 1985). Naším záměrem však rozhodně nebylo porovnávat tzv. reformní komunisty s antichartisty. Je třeba si položit otázku, zda se většina národa nenaučila kolaborovat záhy po komunistickém puči ve čtyřicátém osmém roce a zda anticharta nebyla jen jakýmsi logickým vyústěním. Vždyť sebeúcty zbavený národ se ani nemůže chovat slušně, výchova terorem padesátých let přinesla své ovoce – zplodila konjunkturální oportunisty, a to ve všech společenských vrstvách.
Kdysi kdosi před konkrétním básníkem Vladimírem Burdou prohlásil, že Kunderův Žert je šikovně napsaný román, načež Burda s největším možným despektem poznamenal: „Vždyť je to svazácké svědomí.“To mi připomíná, že když se v roce 2008 odehrávala kauza Milan Kundera (viz článek Adama Hradilka v Respektu 13. 10. 2008), zastával se ho Kohout stejnými slovy, jakými nyní vysvětluje svůj postoj v padesátých letech. To je komunistické svědomí.
Přes pokročilý věk je Pavel Kohout stále šarmantní a vtipný pán. Obávám se však, že trpí dějinnou setrvačností, v jeho případě jde o celoživotní komunismus.
Špatná spolupráce s galerií
Na samotný závěr musím zdůraznit, že spolupráce s Národní galerií byla velmi špatná. Kohoutem zmiňovaný Jiří Fajt na výstavu Charta Story žádné peníze shánět nemusel, o všechny se postaral Ondřej Kohout, který je získal v podobě sponzora, firmy Kapsch. Celý rok trvalo, než generální ředitel Fajt podepsal sponzorskou smlouvu. Byť si nás čtyři k realizaci výstav (původně jich mělo být víc) přizval, přes rok s námi osobně nekomunikoval. Odkládal data vernisáží, měnil názvy výstav, jejich počet, slíbené dohody nedodržel. Většinu doby jsme se potýkali se zlou vůlí říznutou šlendriánem. Od vernisáže 13. března se nám nikdo z Národní galerie neozval. Jsou to pěkné moresy v tom českém rybníce.
Autorka je spoluautorkou výstavy Charta Story. Příběh Charty 77