Hráčovu duši kluby moc neřeší

O psychologickou pomoc a osvětu často nestojí ani sami vrcholoví sportovci

PRAHA Je to pět dní, co do České republiky přilétla z Turecka smutná zpráva o sebevraždě fotbalového reprezentanta a hráče tamního Gaziantepsporu Františka Rajtorala († 31). Důvodem měly být psychické problémy, na které se poté nabalily další.

O Rajtoralově křehké duši se vědělo už od jeho působení v ostravském Baníku, během kterého se před devíti lety poprvé léčil s takzvaným chronickým únavovým syndromem (CFS). Podruhé s ním úspěšně bojoval při angažmá ve Viktorii Plzeň, kde zažil nejúspěšnější období kariéry.

Jenže léčba CFS je mnohdy během na dlouhou trať, navíc s nejistými výsledky. „Největší chybou pacientů je, že si myslí, že mají konkrétní nemoc. Je to ovšem jenom syndrom, důsledek jiné nemoci, která se nevyléčila úplně,“řekl LN Jaromír Bystroň, přednosta oddělení klinické imunologie ve Fakultní nemocnici Olomouc.

Psychické potíže jsou často až důsledkem, nikoliv příčinou. Tak jako u Rajtorala, který v Turecku musel mimo jiné řešit problémy se špatnou platební morálkou klubu. Na vše navíc zůstal sám, na jaře totiž v týmu skončil jeho parťák Daniel Kolář a Rajtoral nedaleko hranic se Sýrií osiřel.

LN se na základě Rajtoralovy tragédie zajímaly o to, jak o duševní zdraví a osobní strasti svých hráčů pečují české kluby. Zjištění není optimistické – tyto záležitosti se u nás plošně příliš neřeší.

„Sportovci, kteří mají psychické problémy, byměli být vždy obklopeni blízkými lidmi. Když zmíním Turecko, tam je člověk sám, navíc v zemi s jinými zvyky než u nás. Je to pak pro něj daleko horší, než kdyby byl ten sportovec v Česku, kde má rodinu a přátele. Je to větší zátěž, protože ho něco trápí a on to nemá komu sdělit. A v momentě, kdy přestávají úplně komunikovat, hlava je úplně zlomená,“řekla pro LN sportovní psycholožka Eva Šauerová.

Škodí i faktor studu

Rajtoralova sebevražda kromě jiného rozpoutala také diskusi na téma, jak se fotbalové kluby starají o duševní zdraví a řešení případných osobních potíží svých hráčů.

Lidové noviny rozeslaly e-mailem dotazníky na všech šestnáct prvoligových celků. Odpovědí se však během tří dnů vrátilo jen šest.

Co v nich zaznělo? Plošně se tyto záležitosti neřeší. Ve většině klubů mají hráči možnost se svěřo- vat lékařskému týmu a případně si vyžádat konzultaci s odborníkem.

Jenže to je mnohdy zásadní problém. Hráč, který se potýká s podobnými problémy, jaké potkaly Rajtorala, se mnohdy uzavře sám do sebe. Důvody jsou nasnadě. Prvotní „volání o pomoc“málokdy někdo ze spoluhráčů či lidí kolem vyslyší. Je zde také faktor studu.

„Když má sportovec zlomenou nohu, všichni to vidí. Nikdo ale nechápe, že může mít i ‚zlomenou‘ hlavu,“naznačuje bývalý obránce Jan Rajnoch, který se potýkal se syndromem vyhoření, tedy úplným vyčerpáním a nezájmem o vše okolo sebe.

„Nejde ale jen o sportovce, tohle může potkat kohokoliv z nás. Jen sportovci jsou víc na očích, dá se říct, že pocit štěstí viditelný u nich navenek úplně nekoresponduje se skutečností,“dodává hokejový trenér a mentální kouč Marian Jelínek, jenž na toto téma mluvil v internetovém pořadu Rozstřel.

Kdo by čekal, že nejvíce se této stránce hráčů věnují v elitních klubech, tedy Slavii, Spartě či Plzni, spletl by se. Dle dotazníku jsou nejdále v Jihlavě.

„Náš klub si dlouhodobě uvědomuje, že výkon sportovce odráží kvalitu jeho tréninku, regenerace, výživy a psychiky, přičemž se jedná o spojené nádoby a ani jednu z těchto složek nelze při přípravě vrcholového sportovce opomenout či podcenit,“napsal tiskový mluvčí Vysočiny Miroslav Fuks. „Vedení klubu se aspektu psychické odolnosti hráčů prvního týmu začalo výrazněji věnovat od roku 2013, kdy vyzvalo ke spolupráci špičkové externí odborníky na motivaci a stravu,“doplnil.

Možnost spolupracovat s psychologem mají hráči skrze své kluby také na Spartě, v Brně a Liberci, kde mají osobu, která jim pomáhá při řešení praktických životních záležitostí. Naopak v Jablonci nechávají vše na hráčích, aby si osobní problémy řešili po vlastní ose, na Slavii se pak s ničím podobným dosud nesetkali.

Jak ale přiznává i Fuks z klubu z Vysočiny, mnohdy o pomoc či nové informace z oblasti psychologie a výživy fotbalisté sami příliš zájem nejeví.

V zahraničí jsou dál

Přitom v zahraničí jsou podobné postupy už zcela běžné. „Ve Francii a Anglii jsou silné hráčské asociace. Jejich zástupci před sezonou jezdí do klubů a mají s hráči sezení, kde dochází na témata, jako jsou drogy, hazard a psychické problémy,“poznamenal pro LN bývalý výborný útočník Vladimír Šmicer, který v obou zemích léta působil.

Rovněž v tuzemsku funguje Česká asociace fotbalových hrá-

Tělo a hlava musí být v symbióze, jinak nastávají problémy

čů (ČAFH), která má fotbalistům mimo jiné v této oblasti pomáhat. Zároveň se však potýká s rozporuplnou pověstí, jíž nepřidala ani středeční kritika plzeňského brankáře Matúše Kozáčika, jenž vzápětí z organizace vystoupil.

Nejen fotbalisty mnohdy dříve nebo později může dostihnout ještě další strašák: Co dál se životem po konci aktivní kariéry?

Tomuto tématu byl loni věnován výzkum Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně, který vycházel z rozhovorů se šestnácti bývalými sportovci z nejvyšších soutěží ve fotbale, hokeji, volejbalu a basketbalu.

Jejich výstup? Je třeba mentorů, nejlépe z řad bývalých sportovců, kteří by svým nástupcům radili.

„Myslím, že by hodně pomohla daleko větší osvěta,“souhlasí s vědci na dálku Šauerová. „Tělo a hlava musí být v symbióze, jinak nastávají problémy.“

S přispěním Tomáše Kubánka