Starost o umírající se zvedá ze dna

Paliativní péče je vhodná pro 70 procent umírajících. Do roku 2020 by měla být dostupná ve všech nemocnicích

PRAHA Když Všeobecná zdravotní pojišťovna zahajovala pilotní projekt podpory devíti mobilních hospicových zařízení, nečekala takový zájem. Pro letošní rok proto jejich počet navýšila na dvacet a celkem zaplatí náklady na zdravotní péči dvěma tisícům umírajících.

„V předchozích dvou letech uhradila VZP péči mobilních hospiců zhruba 700 svých klientů,“informoval mluvčí pojišťovny Oldřich Tichý.

V tuzemsku se totiž začíná čím dál více skloňovat význam paliativní péče – tedy starost o ty, jejichž nemoc postoupila do terminální fáze. V tuzemsku je ale na začátku cesty.

„Paliativní péče si začíná dobývat místo na slunci. Jde o závažné téma, které se může týkat nás všech,“sdělil na celorepublikové konferenci odborníků náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula.

Celkem v tuzemsku ročně skoná průměrně okolo 105 tisíc osob a paliativní péče by byla vhodná dokonce pro 70 tisíc z nich.

V současnosti je poskytována pacientům především v hospicech. Těch je ale stále velmi málo – lůžkových 18 a těch mobilních o dva více. Naposledy v nich vydechne asi jen tři procenta osob.

Realita je tedy taková, že 65 procent nás umírá ve zdravotnických zařízeních. „Otázka dostupnosti a kvality paliativní péče v českých a moravských nemocnicích vystupuje na povrch, protože tam se ti pacienti z velké části vyskytují,“říká Ondřej Sláma z České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP.

75 let, několik infarktů, plicní edém

Typickou pacientkou, pro kterou je tato péče vhodná, je podle Slámy například pětasedmdesátiletá žena s chronickým srdečním selháním, po několika infarktech, u které léčba nezabírá. „Je dušná, s otoky, trpí nechutenstvím, má poruchy spánku. Navíc byla v posledních třech měsících třikrát akutně přijímaná do nemocnice pro plicní edém,“říká Sláma. Tato pacientka navíc žije v domácnosti s manželem, který je omezeně pohyblivý. Děti žijí na druhém konci republiky. Starat se o ni tedy nemá kdo.

Sláma také upozornil na výzkum, podle kterého si pacienti v závěru svého života přejí hlav- ně důvěru v ošetřujícího lékaře. „Náš zdravotní systém se tradičně soustředí na boj s nemocí. Těžce nemocní pacienti však potřebují péči a podporu i ve chvíli, kdy už se nemoc porazit nedá. A v tento moment nastupuje paliativní péče, která se zaměřuje na kvalitu života nemocného a jeho rodiny,“vysvětlil ředitel Centra paliativní péče Martin Loučka.

Změnit tento stav by měly evropské peníze. „Všechny nemocnice v Česku by mohly po roce 2020 nevyléčitelně nemocným a umírajícím pacientům začít poskytovat paliativní péči. Její podobu i proplácení ze zdravotního pojištění má nastavit projekt za evropské peníze, který by měl začít letos,“řekl Prymula.

Nemocnice by si podle něho mohly rozdělit na 65 milionů korun. Dalších osm milionů bude vyčleněno pro soukromé subjekty.

Prymula ale očekává dlouhé debaty s odborníky, jak celý systém nastavit. I proto přijel do tuzem- ska na návštěvu americký onkolog a specialista na paliativní péči Anthony Back. Sám hned v úvodu přiznal, že se setkával při rozvoji tohoto typu péče u kolegů s velkou nedůvěrou. Někdy dokonce i s pocitem ostatních, že jim chce přebrat pacienty. „Narážel jsem na přístup ,hlavně neříkat lidem špatné zprávy, pokud to není třeba, aby nám pacienti nebrečeli‘. Dnes vím, že jim to pomůže, aby se se vším vyrovnali,“řekl Back. I jemu jako lékaři to v komunikaci s pacientem pomáhá.

Jaká jsou ta správná slova?

Práce s osobou v terminální fázi nemoci ale rozhodně nespočívá v tom, že s ním odborník hned začne řešit přicházející smrt. „Ze začátku kontrolujeme příznaky, komunikujeme s rodinou, která je mnohdy ve větším stresu. Vedeme rozhovor o cílech léčby,“jmenoval Back.

Zástupce českých odborníku ale zvedl ruku a zeptal se ho, jaká slova volí, když s pacientem mluví. „Začínáme otázkami, které nijak nehodnotí situaci: Jaké jsou vaše obavy? Jak hodnotíte léčbu? Co si asi myslí vaše rodina?“Někdy je podle něho lepší neříkat vůbec nic a nechat pacienta vyplavit emoce.

Americký paliativní tým spolupracuje i se sociálními pracovníky nebo duchovními. Právě nemocniční kaplany nedávno podpořilo i české ministerstvo zdravotnictví. Stanou se součástí nemocničních týmů.