Tři podoby totality
veným konstatováním a popisem Davida Matáska. Osudy umučeného faráře vystupují jako krystalický příběh střetu dobra a zla, který musí každého posluchače hluboce zasáhnout a také excitovat – ve věcném líčení faktů je obsažená celá sprostota, tupost komunistického režimu, jeho zvůle, nad níž ještě dnes člověk marně zatíná pěsti. A táže se, jak mohlo toto vše být dopuštěno a zda světská spravedlnost vůbec kdy dokáže zločiny proti lidskosti potrestat.
V tomto směru zaujmou i tři bonusy: vedle dopisu Josefa Toufara studentu Karlu Vránovi do Říma je zde ještě vylíčení exhumace Toufarových ostatků a jejich uložení v Čihošti a osobní zpověď autora, který rekapituluje, jak své téma objevil už v mládí a s jakou důsledností se mu věnoval. V této souvislosti dojde i na jeho setkání s Toufarovým mučitelem Ladislavem Máchou a bývalým předsedou Okresního akčního výboru v Ledči Konopkou, který se významně podílel na Toufarově pronásledování. Zejména Mácha, který kněze ve Valdicích umlátil a dodnes neprojevil sebemenší pokání, je stále ještě živým dokladem toho, jaké lidi KSČ využívala. Že se k moci dostala banda gangsterů, o tom netřeba pochybovat.
Osudy Arnošta Lustiga, které vznikly jako rozhlasová nahrávka v roce 2002, ale teď je vydal Radioservis, jsou navzdory všemu, co spisovatel prožil, gejzírem života. Lustig je úžasný vypravěč, vůbec mu nedělá potíže mluvit několik hodin spatra, je vždy plný sebeiro- nie, nadhledu. Měl možná trochu „cirkusové“sklony, ale miloval život a těšil se z něj, ať se dělo cokoliv. Díky střízlivosti a nadhledu má jeho líčení života v Terezíně a pak v Osvětimi velkou autenticitu a sílu. Třeba když Arnoštův tatínek, muž v plné síle, šel z osvětimské rampy rovnou do plynu, protože si nesundal brýle. Nebo když viděl svou matku jít po táboře nahou, v rukách složené oblečení. Jsou to strašné věci, které musel prožít, ale vlastně se asi nikdy moc nebál, vždycky lumpačil a zřejmě od útlého mládí měl v sobě životní lehkost. Lustig není korektní; a proč by také po tom, čím prošel, měl být. Německou vinu vidí jasně a vyjadřuje se bez lavírování. „Osvětim bylo peklo, protože to zbavovalo svět veškerých mravních základů, co je dobré a co je špatné. Němci chtěli nastolit mravnost, pro kterou je dobré to, co je dobré pro Německo. I kdyby to bylo na úkor celého světa.“
Autobiografický román Jung Changové Divoké labutě je historií tří generací žen ve spisovatelčině rodině. Příběh začíná na počátku dvacátého století a končí odchodem autorky z Číny do Velké Británie. Nejsilnější je samozřejmě líčení takzvané kulturní revoluce, kdy neuvěřitelné vymývání mozku šlo ruku v ruce s absolutní kontrolou lidí a posléze i mučením a vězněním. Román v režii Aleše Vrzáka načetla Hana Maciuchová, v žensky procítěném, jemném podání má tento čínský pandán k evropským represím zvláštní naléhavost i nostalgii.