Sledujte tohoto Kolumbijce
Kolumbie je drsná země zeměpisnou strukturou, sociální rozvrstveností imoderní historií. Právě nyní se tam uzavírá půlstoletí trvající občanská válka, která si vyžádala nějakých tři sta tisíc obětí a miliony lidí tuto jihoamerickou zemi opustily (viz třeba reportáž Jiřího Soboty v nejnovějším čísle týdeníku Respekt). Roky mimo svou vlast žil i Juan Gabriel Vásquez (* 1973). V rodné Bogotě absolvoval práva, pak se přesunul do Evropy studovat a pracovat; žil ve Francii, v Belgii, ve Španělsku. Nyní opět bydlí v Bogotě.
Do kolumbijské metropole jsou situovány i oba česky vydané Vásquezovy romány: Hluk padajících věcí (2011), za nějž v roce 2014 získal respektovanou International IMPAC Dublin Literary Award, i novější Reputace (originál publikoval roku 2013). A obě ty knihy těží z traumat a společenských a politických poměrů v této rozlehlé zemi s (nyní) osmimilionovou metropolí. Bogotá leží ve výšce 2600 metrů n. m., obklopena horami, její klima se vyznačuje mlhami, častou nízkou oblačností, dešti, chladnými nocemi. Tyto údaje zde neuvádíme pro zpestření, nýbrž proto, že bogotský místopis a klima jsou v obou románech daleko více než pasivní, trpné kulisy: coby ne(z)řízený živel prostupují vyprávěním, v Hluku padajících věcí především.
Při psaní Reputace se Vásquez inspiroval osudem vlivného a bohatého kolumbijského karikaturisty Ricarda Rendóna, jenž v říjnu 1931, ve svých sedmatřiceti, vešel do bogotské hospody, objednal si pivo a zastřelil se. Nikdy se nezjistilo, proč tohle učinil. Romanopi- sec přenesl povolání karikaturisty do současnosti. Fiktivnímu Javieru Mallarinovi je pětašedesát, žije samotářsky v horách nedaleko Bogotá, kam se přestěhoval v osmdesátých letech z obav o svou bezpečnost. Každý den posílá do redakce svůj kresebný komentář k politickému dění (něco jako když pro LN pracoval po roce 1989 Vladimír Jiránek...). Když za svoji dlouholetou tvorbu Mallarino přebírá vyznamenání, kontaktuje jej mladší žena, třicátnice, která – jak vyjde najevo – se s laureátem nesetkává náhodně. Z paměti karikaturisty i Samanty Lealové, jak se ta dáma jmenuje, díky tomu vypluje osmadvacet let stará událost, nepříjemná záležitost, kterou zde nebudeme přibližovat, poněvadž by to vůči dílu nebylo fér; vy- právění totiž staví na postupném obnažování toho, co bylo přikryto časem a zapomněním.
Vásquezova próza je nejsilnější svými popisy rozpoložení hlavního hrdiny, dále situačními nuancemi a charakterizační suverenitou. Méně se daří stvořit zápletku s „investigující“Samantou tak, aby nepůsobila, že se tu vše stalo jen a pouze proto, že si to takhle pan spisovatel moc a moc přál. Kompozice, respektive dějová propletenost na sebe příliš upozorňuje a společenský kontext, který přitom s sebou přirozeně nese Mallarinovo povolání karikaturisty, nemá naléhavou dotěrnost a bolavost jako v Hluku padajících věcí. Předešlá autorova próza je prostě trefenější, sugestivnější; naléhavost u ní posiluje ich-forma, kdežto er-forma Reputací jako kdyby odpovídala odtažitějšímu konstruktérství tohoto příběhu.
Pod nepříliš přitažlivou zelenkavofialovou obálkou se žlutou kresbou dlaně se nachází o poznání přitažlivější román Kolumbijce Juana Gabriela Vásqueze. Jde o druhou do češtiny přeloženou knihu tohoto tvůrce – tou úvodní byl předloni román Hluk padajících věcí.
Tohle nám chybí
Když se řekne moderní kolumbijské písemnictví, u kulturnějších lidí jejich literární první signální vyšle impulz: G. G. Márquez. Vásquez toto „prokletí“eliminuje tím, že zkrátka nepíše jako Velký Gabo, nerozhojňuje plejádu latinskoamerických magických realistů, spektakulárních vypravěčů amodernistických formálních inovátorů. Na Vásquezovi, jenž studoval i na pařížské Sorbonně, zanechala, zdá se, své stopy evropská tradicionalistická střídmost vyprávění, racionalistický konstrukt.
S touto výbavou se talentovaný tvůrce zařezává do kolumbijské reality. Evropskému publiku přibližuje bez divoké poetizace, bez fantaskních výletů, ale také bez naturalismu, nýbrž skrze umírněně „reálné“a „realistické“ovlivnění lidských životů krajinou, podnebím, kulturou, politikou a společenskými pořádky (ty uvozovky proto, že pořád samozřejmě běží o fiktivní příběhy s notnou dávkou vypravěčské licence).
Česká literatura momentálně citelně postrádá autory typu J. G. Vásqueze. Tedy ve výrazu zkázněné vypravěče, kteří by se bez podbízení publiku, avšak se vstřícností vůči němu, s tahem, který působí na čtenáře jako magnet, chopili nedávných desetiletí ve své vlasti a dokázali z nich vydestilovat univerzálněji, „nadnárodněji“sdělné dílo, příběh velmi osobní i prostoupený konkrétní historií. Přestože Reputace nedosahuje kvalit Hluku padajících věcí, i tak nasvěcuje zapouzdřenou sousedskost a domáckost současné české produkce.
Juan Gabriel Vásquez: Reputace