Na Macronově vlně
Očekávaný nový prezident Francie své volební sliby bez parlamentní většiny plnit nemůže. Jak ji získat?
Od neděle víme, kdo bude příštím prezidentem Francie: Emmanuel Macron. Muselo by dojít k něčemu naprosto nečekanému, aby to dopadlo jinak. Marine Le Penová je pro většinu Francouzů nepřijatelná: za hrozbu demokracie ji považuje 80 procent a za rasistku přes 70 procent lidí, taková osoba nemůže ve volbě mezi dvěma kandidáty zvítězit. Navíc dát hlas ve druhém kole Macronovi vyzvali už své voličstvo poražený republikán Fillon i poražený socialista Hamon, hlasovat proti Le Penové vyzvali pravicoví Republikáni i Socialistická strana. Kandidátka krajní pravice to bude jistě prezentovat jako spiknutí establishmentu proti ní, jediné autentické kandidátce lidu a národa, ale tím většinu nepřesvědčí.
Otázkou druhého kola nebude, kdo bude zvolen, ale s jakým výsledkem Macron vyhraje, o kolik hlasů bude Le Penová s to navýšit své skóre z minulé neděle a odkud je získá. První průzkumy po neděli hovořily o poměru 62 : 38 procentům pro Macrona. Půjde hlavně o symboliku. Když se v roce 2002 do druhého kola překvapivě dostal za stejnou stranu otec Le Penové, přibral ve druhém kole jen procento. To byly ale jiné doby, země byla v šoku.
Zemětřesení ve stranách
Volby dopadly přesně tak, jak je předvídaly francouzské průzkumy. Pořádně ale otřásly dosavadním systémem dvou zavedených vládních stran: kdysi gaullistických Republikánů a levicových socialistů. Ani jeden z kandidátů, které tyto strany vygenerovaly ve svých primárkách (vedených dost nešťastně) a za nimiž stály stranické aparáty, neprošel do druhého kola. To se od dob de Gaullových nestalo.
Stranické zemětřesení postihne socialisty, po desetiletích existence budou asi odsunuti jako strana na okraj, mnoho jejich současných politiků se přidá k nové straně nového prezidenta a jako hlavní síla levice je možná nahradí strana nejlepšího rétora těchto voleb radikálního Mélenchona, jakéhosi francouzského Bernieho Sanderse. Sestup socialistů je dlouhodobý a očekávatelný. Z kdysi opoziční strany, která se zastávala sociálně slabých, se stala stranou vládní, v očích voličů zodpovědnou za všechna příkoří spojená s globalizací, zavíráním pod- niků a likvidací zemědělské produkce ve Francii, stranou, jejíž výsledky se nijak nelišily od vlád pravicových.
Pravicoví Republikáni se po naprostém a nečekaném fiasku jejich kandidáta způsobeném jeho morálním selháním pustí do vzájemných výčitek, některá jména možná přejdou ke straně prezidenta a vedení se opět dostane pod kontrolu bývalého prezidenta Sarkozyho, tj. přitvrdí v bezpečnostní a útočné rétorice. Ledaže se mu vzepře bývalý premiér Juppé a udrží stranu v tolerantnější, „humanistické“rovině, jak se vyjádřil.
Ani pravice, ani levice
Především tu ale vznikne nová strana, strana nového prezidenta. Měsíc po prezidentských se konají parlamentní volby. Aby mohl zvolený prezident skutečně prosadit, s čím šel do voleb, bude potřebovat parlamentní většinu, jinak bude paralyzován.
Ve Francii vždy formace toho, kdo vyhraje volby prezidentské, zvítězí i ve volbách do parlamentu. Jenže jaká to bude teď strana? Z koho ji Macron narychlo sestaví a jaký bude mít obrys? Bude rychle potřebovat stovky jmen na kandidátky do 577 volebních okrsků, lidi s volební zkušeností a potom kompetentní lidi do vlády. Je nabíledni, že i když se prezentoval jako nová síla, podporující nová mladá jména, „ani pravice, ani levice“, bude muset sáhnout z velké míry po jménech již zavedených. Lze předpokládat, že vsadí na politický střed, který ve Francii vždy existoval, avšak vždy menšinově. Jeho emblematickým jménem je François Bayrou, několikanásobný neúspěšný prezidentský kandidát, který hned zpočátku vyjádřil podporu Macronovi, a nedivil bych se, kdyby se právě on stal jeho premiérem či ministrem zahraničí. Jelikož Macron je vycházející hvězda a vyzařuje z něj úspěch, mnoho dosavadních socialistů mu již nabídlo a nabídne své služby – a udělají to i někteří republikáni.
Bude-li chtít být Macron hodnověrný, jeho kabinet nebude smět kopírovat dosavadní vlády, ale nabídne jména členů různých stran. Pokud se mu to podaří, nebude možná v parlamentu narážet na systematický odpor opozice, jako tomu doposud bývalo, hranice mezi opozicí a vládní stranou bude zastřena. Může to být jeho silnou stránkou právě tak jako Achillovou patou. Opozicí mu jistě bude levicová Mélenchonova formace, nějakým způsobem Republikáni a možná i Národní fronta. Ta zatím ve francouzském parlamentu není zastoupena, odpor proti ní byl doposud tak silný, že při dvoukolovém většinovém volebním systému se vždycky ostatní parlamentní strany dohodly na podpoře takového kandidáta, který nad kandidátem Le Penové zvítězil, ale teď tomu tak možná už stoprocentně nemusí být.
Zabránit ještě větší frustraci
Co s novou vládou Macron učiní? Bude se snažit reformovat dosavadní systém, uvolnit pracovní trh a dynamické, životaschopné síly společnosti, protože tentokrát půjde o hodně. Dnešní Francie je na jedné straně ekonomickým gigantem, stále pátou či šestou ekonomickou mocností planety, která produkuje airbusy, rychlovlaky, atomové elektrárny, dálnice a letiště, má dvě automobilky světového jména, jednu z nejvyšších délek lidského života či míru porodnosti v Evropě, jeden z nejlepších zdravotnických systémů. Ale která na domácí scéně zároveň trpí chronickou desetiprocentní nezaměstnaností, jež postihuje hlavně mládež z předměstí, mládež žijící v jiném světě než většinová společnost. Druhým problémem je uchování či setření tradičních francouzských hodnot a ideálů tváří v tvář otevření se světu.
Macron se bude, věren svým slibům z kampaně, jistě snažit liberalizovat ekonomické prostředí, zpružnit pracovní trh, snížit daně podnikům, nabourat 35hodinovou pracovní dobu ve veřejných podnicích, udržet důchodový věk. Bude se muset snažit ukázat, že jeho pět let nebude automatickým pokračováním dosavadního střídání pravicových i levicových kabinetů, ale že prosadí výraznější změny. Tak, aby se v příštích prezidentských volbách za pět let neobjevila Marine Le Penová v kontextu ještě větší frustrace společnosti, která by ji mohla vynést až na vrchol. To bude Macronovým hlavním zadáním – a asi jeho noční můrou.
Autor, bývalý velvyslanec ČR ve Francii, je odborníkem na francouzskou politickou scénu