Papežův pohled nezapomenu
Co vás přivedlo k víře? Myslím si, že šlo o celkový životní vývoj. V 16 letech jsem tady v Dětmarovicích začala docházet do kostelního sboru. Aniž bych měla potřebu praktikovat víru. Dlouhá léta jsem křest vůbec neřešila. V kostele se mi při zpěvu líbilo, bylo mi tam dobře. Takže nejde říct, že bych vyloženě zažila nějaký zlom nebo okamžik, kdy by se stalo něco mimořádného či zlého. Samozřejmě jsem zažívala různé věci. V 17 letech mi na leukemii zemřela matka. Vzešel z toho ale moc pěkný vztah s mým otcem, podporovali jsme se a věděli jsme, že se na sebe můžeme spolehnout. I on ale odešel brzy, asi se mu chtělo za maminkou, nechtěl tu bez ní být.
LN Přece jen se ale něco muselo změnit, když jste se rozhodla pro křest?
Jak člověk stárne a srovnává si v sobě věci, které vás obklopují, uvědomuje si, že mu něco chybí. Najednou jsem došla do fáze, že jsem se chtěla ke křesťanství přihlásit se vším všudy. Ať chcete, nebo ne, křesťanství je podstatnou částí naší kultury. Předkové věděli, co dělají, víra byla přirozenou součástí jejich životů. Bohužel po roce 1948 se v naší společnosti přestala víra předávat dál. Důvody byly různé – politické či ideologické, kdy byly lidem vnucovány jiné názory. Lidé byli perzekvováni, báli se. Je to škoda, protože předáváním víry se vytvoří dobrý základ pro vývoj mladých lidí. Abych se vrátila ke svému případu – zkrátka jsem dospěla do bodu, že se chci nechat pokřtít a stát se takzvaně plnohodnotnou křesťankou.
LN Pochybovala jste o svém kroku?
Když jste 40 let na světě, uvažujete, jestli je to stoprocentní krok, jestli to není falešná hra. Hledáte, zda činíte správný krok. Potřebovala jsem si být pokřtěním jistá. Poslední dva roky mi otec Marcel Puvák říkal, že není třeba se bát. Loni byl rok milosrdenství a rozhodnutí ve mně postupně zrálo. Oslovila jsem paní Kubátkovou, jestli by mi šla u křtu za kmotru. Stejně jsem si ale vnitřně nebyla úplně jistá. LN Co vás nakonec přesvědčilo?
Vůbec jsem netušila, že mezi tím pana faráře napadlo zkusit domluvit křest u papeže. Kdyby mi to řekl předem, v žádném případě bych nesouhlasila. Nejsem ničím výjimečná, nikoho jsem nezachránila, proč jít tedy až k papežovi? S tímto jsem velmi bojovala. Nechápala jsem, proč zrovna já jsem byla vybraná. Bylo to obrovské překvapení a zároveň mi bylo jasné, že výzvu nejde odmítnout.
LN Byla jste nervózní?
Upřímně řečeno jsem z toho byla vyděšená. Znám liturgii, zbožňuji tu velikonoční, je sama o sobě mysteriózní. Moment svíček a světla, které se vnáší do tmy a rozsvěcuje temnotu, má úžasnou sílu. Věděla jsem, co to se mnou dělá v Dětmarovicích, nedokázala jsem si představit, jaké to bude v bazilice sv. Petra. Uvědomila jsem si, že obřad bude přenášený do celého světa. Že tam budou biskupové, kněží, velvyslanci, knížata. Srovnat se s tím a vstřebat to nebylo jednoduché. Pan farář mě trochu uklidnil, když na mé neustálé dotazy odpovídal, že kdyby si nemyslel, že jsem na křest připravená, že by štěstí ve Vatikánu nezkoušel a nikdy by nic takového neudělal. Moje kmotra mi říkala, že je to boží vůle. Že kdyby mě to potkat nemělo, nepotkalo by mě to. Osvobozující pro mě byla věta, že to bude tak, jak má být. Vzala jsem křest u papeže jako mimořádný dar.
LN Jak křest u papeže přijalo vaše okolí? Přišla závist? LN Váš vatikánský křest vzbudil zájem médií, hodně se o něm mluvilo. Vnímáte ve svém okolí, že byste svým příběhem nalákala nové lidi do kostela a k víře?
Víru nemůžete vnucovat, můžete jen ukázat cestu. Největší zvědavost vypukla ve chvíli, kdy otec Marcel informaci o mém křtu ve Vatikánu poskytl médiím. Veřejnost asi zaujala zpráva, že v novodobých dějinách budu prvním občanem naší země, kterého pokřtí papež. Tím se spustil mediální kolotoč a zájem, který jsem nečekala. Jsem vděčná, jak zodpovědně všechna média téma zpracovala. Nikdo věc nepokřivil ani nepošpinil. Domnívám se, že spousta lidí je v otázce víry nejistá, stejně jako jsem byla já. Že jste v tom tak nějak napůl – že vás to táhne ke kříži, ale stále to není úplné. Kulháte. Je spousta lidí, kteří by chtěli do kostela, kteří jsou zvědaví, ale mají ostych, bojí se, nevědí, co je tam čeká. Řekla jsem si, že bude mít smysl, když o svém příběhu nebudu mlčet a podělím se o zážitky. Myslela jsem, že by to mohlo pomoct i naší farnosti. Kdyby jednomu člověku můj příběh pomohl k víře, budu vděčná.
LN Kdy jste se do Vatikánu o Velikonocích vlastně vydali?
V Římě jsme přistáli na Velký pátek. Předtím jsem byla strašně nervózní, po příletu nervozita zmi- zela. Přiletěli jsme do léta, ubytovali jsme v poutním domě Velehrad, kde nás přivítala čeština.
Do poštovní schránky na faře v Dětmarovicích jí už přes dva týdny chodí různé gratulace a dárky. Taťána Čempelová (49) se stala historicky první Češkou, kterou v novodobé historii pokřtil papež. Cesta ke křtu trvala od jejích 16 let.
LN V sobotu už byla nějaká zkouška?
V sobotu už jsme byly s kmotrou v bazilice a vše nacvičovaly. Otec Marcel nám vše tlumočil, vysvětlivky byly v italštině. Všichni byli velice přívětiví a vlídní. Měly jsme dvě hodiny na to, abychom se naučily všechny úkoly, krok po kroku. Musely jsme projít dramaturgii celé mše. Nebyl tedy ani prostor poznat se s ostatními, kdo šli ke křtu. Večer o půl sedmé jsme musely být na místě dvě hodiny před mší na generální zkoušku.
LN Na ní už byl i papež?
Ne, Svatý otec přišel až v průvodu velikonoční vigilie. Do začátku mše zbývala asi půlhodina. Hosté usedali, sektory a místa se zaplňovaly. V tu chvíli jsem pociťovala jistou úzkost z toho, abych vše zvládla – ne samotný křest, ale celý ten proces. Uklidňovala mě vzpomínka na lidi, kteří na mě mysleli a kteří se mnou celý křest prožívali. Pak najednou bazilika začala zhasínat, vše potemnělo. Z dálky jsem jen slyšela slova Svatého otce, která pronášel na začátku velikonoční vigilie, když se žehná oheň a zapaluje paškál. V bazilice je nádherná akustika. V okamžiku, kdy bohoslužba začala, jsem se zklidnila a vyrovnala. Věděla jsem, že krok, který se chystám udělat, je správný. Pamatuji si, že když mě Svatý otec křtil, usmála jsem se. Byl to úlevný pocit, splnilo se něco, po čem jsem toužila.
LN Co bylo více? Křest, nebo fakt, že vás křtil papež?
Byl to „top“zážitek, ale vím, že stejně velkou radost bych měla i ve chvíli, kdybych byla pokřtěná u nás v kostele v Dětmarovicích. Nejdůležitější bylo, že jsem ke křtu došla a stala se křesťankou.
LN Jaký byl papež František při osobním setkání?
To byl z celé liturgie nejkrásnější zážitek, který v sobě ponesu po zbytek života. Setkání s papežem Františkem bylo nejsilnější při biřmování. Mazal mě křižmem a chytil za rameno. Když se namě podíval, nebyl to pohled, že jde kolem mě a tváří se, ať už to má hlavně za sebou. Byl to skutečně pohled, kdy vás vnímal a díval se na vás jako na člověka. Šlo o neuvěřitelný a laskavý pohled. Jako papeže si Františka velice vážím. Je lidský, přátelský a hrozně povzbuzující. Věnuje se lidem na okraji společnosti, vnímá a slyší mládež. Církev je od toho, aby byla otevřená a neizolovala se. Doba se mění, kostely se vyprazdňují. Nechtěla bych, aby se z kostelů a kaplí staly prázdné památky a slupky bez hlubšího smyslu a ducha.
Spousta lidí je v otázce víry nejistá, stejně jako jsem byla já. Že jste v tom tak nějak napůl – že vás to táhne ke kříži, ale stále to není úplné. Kulháte. Je spousta lidí, kteří by chtěli do kostela, kteří jsou zvědaví, ale mají ostych, bojí se.