O poizraelšťování Evropy

V boji s terorismem bychom u Izraele měli hledat inspiraci bezpečnostní, ale i sociální

VEvropě se ujalo rčení, že teroristé nesmějí změnit naše myšlení. To je jistě správné, ale také je zřejmé, že Evropa se nějak změnit musí, aby čelila nebezpečí a zároveň si neuškodila ještě více, než to dokážou teroristé.

Evropa mívala v 70. letech zkušenosti s ultralevým terorem, ale vypadá to, že všechny lekce zase zapomněla. V posledních letech jsme se dozvídali skoro groteskní historky o tom, jak se atentátníci snadno skrývali v bruselském Molenbeeku, a pokud je policie přece jen vystopovala, zase přes noc zmizeli, protože policisté podle zákona museli se zatčením počkat do rána.

To se pomalumění. Po posledním atentátu v Paříži už se nikdo neptal, zda bylo potřeba střelce usmrtit (jak se stalo před pár lety v Londýně), policisté také bez váhání okamžitě zatkli dostupné pachatelovy příbuzné, presumpce nepresumpce. Prezidentský kandidát Fillon bez rozpaků mluvil o „válce“a o „islámském totalitarismu“. Ještě podivuhodnější proměna se odehrála ve Švédsku, jehož ministryně se ještě nedávno rozplakala, když oznamovala omezení imigrace. Po stockholmském útoku premiér Löfven rozhořčeně žádal nemilosrdné vyhošťování vykázaných cizinců. Ostatním vzkázal, že se „sami musejí snažit o dorozumění s etnickými (!) Švédy“. Od března už také platí nový zákoník, nově je například trestné být členem teroristické organizace.

Ve zmíněném Molenbeeku nyní policisté prohledávají všechny domy a systematicky prověřují identitu desítek tisíc tamních obyvatel. Starosta Bruselu otevřeně mluví o tom, že „většina našich mešit je v rukou salafistů“. A letiště Zaventem, dějiště loňského bombového útoku, zavedlo řadu opatření, která si nechalo pro jistotu navrhnout od izraelských expertů. Je to tatáž Belgie, která ještě vloni debatovala, zda dovolit Izraelcům účast na knižním veletrhu.

Zlý, hodný a užitečný

Mění se spolu s novými evropskými zkušenostmi i postoj k Izraeli? Podle některých indicií se zdá, že Izrael už neslouží jako stín, díky kterému se Evropané mohou hřát na slunci své ušlechtilosti. Evropa hořce poznává, co znamenají bezpečnostní dilemata státu, v němž je nebezpečí všudypřítomné, útočníkem může být kdokoli a zbraní takřka cokoli. Izraelská politička Ejnat Wilfová ironicky hovoří o „špatném timingu“, Izrael je prý vždy kritizován za věci, které pak ostatní potichu zavedou také.

Ironií osudu největší proměnou prošly strany s nacionalistickou nebo i neonacistickou minulostí. Odhodily antisemitismus – nebo ho přinejmenším nehlásají – a naopak se dovolávají izraelského partnerství. Buď se tím jen zaštiťují proti nařčení z rasismu (vůči muslimům a přistěhovalcům), anebo se rovnou dovolávají „společné židovsko-křesťanské civilizace“. Někdy rovnou mluví o Izraeli jako o jakési předsunuté hlídce války Západu s islámem. Tato optika paradoxně odpovídá spíše islamistickému vidění světa, nikoli izraelskému.

Samotný Izrael se jako účastník boje proti islámu nevnímá, koneckonců každý pátý jeho občan je muslim. Tamní postoj vůči islámu je proto mnohem méně podezřívavý, než je tomu v řadě „poizraelšťujících se“evropských zemí. Nikoho by například nenapadlo plošně zakazovat stavbu minaretů, nošení náboženských symbolů nebo koupání v burkinách, jak se to nyní děje v některých evropských zemích.

Sociální software

Stranou pozornosti tak zůstává jiná, důležitější věc. Evropští kritici Izraele se na tento stát sice dívají jako na vojenské ležení spíše než na normální zemi, ale zevnitř věci vypadají jinak. Tamní společnost vykazuje pozoruhodnou schopnost udržet řád, demokracii, svobodu a lidskost i v podmínkách neustálého vnitřního i vnějšího ohrožení. To není nic samozřejmého.

Evropa (zatím) zažívá několik teroristických útoků ročně, Izraelci několik týdně, občas i několik denně. Někdy za měsíc zahynulo více než sto lidí, v poměru k počtu obyvatel je to, jako kdyby jich v Německu nebo Francii atentátníci zabili tisíc. Přesto z Izraele nepřicházejí zprávy o masových demonstracích proti muslimům, natož „pogromech“(jaké už zažily nejméně dvě evropské země), nikdo v parlamentu nežádá „zákaz koránu“. V Knesetu naopak někteří arabští poslanci útoky na civilisty obhajují, a dokonce chválí teroristické organizace. Kolik evropských sněmoven by to sneslo během probíhajícího vraždění na ulicích?

Kromě bezpečnostních technologií by se starý kontinent mohl zajímat o izraelské „sociální know-how“. Třeba souvisí s něčím, co Evropané soustavně vytěsňují ze života a kvůli čemuž jim je možná Izrael nesympatický, totiž svou vnitřní soudržností a národní loajalitou. Zatím si Evropa zvyká na život s bezpečnostními prohlídkami, vojáky v ulicích a betonovými bariérami kolem vánočních trhů. Bude se muset něco naučit i o bariérách, které chrání demokracii před rozpadem a plíživým oklešťováním svobody ve jménu bezpečnosti.