Když zkušenost předala žezlo mládí
Souboj mezi Rockym Marcianem a Joem Louisem prvnímu kariéru nastartoval, druhému naopak definitivně ukončil
Píše se datum 26. října 1951 a v newyorské Madison Square Garden se připravují na úvodní gong desetikolového souboje těžké váhy osmadvacetiletý Rocky Marciano a o devět let starší Joe Louis.
Příběh souboje dvou amerických boxerských legend, ke kterým byl osud stejně krásný jako krutý, se ale začal psát již dříve. Když 9. února 1940 zdolal Louis na stejném místě ve vyrovnané bitvě Artura Godoye, šestnáctiletý Marciano se věnoval baseballu. Syn italských přistěhovalců, narozený jako Rocco Marchegiano, ještě netušil, že se stane boxerem, na kterého se bude vzpomínat ještě po desetiletích.
Do manhattanského Stillman Gymu vstoupil až o sedm let poz- ději. Za trenéry Charleym Goldmanem a Godoyem se vydal na radu manažera Ala Weilla.
Ani ne 180 centimetrů vysoký a neohrabaný Marciano oba muže zaujal. Goldman věřil, že u něj může praktikovat podobný styl boje jako u Godoye. Jeho motto bylo: „Když máš vysokého bojovníka, udělej ho ještě vyšším. Když malého, udělej ho ještě menším.“
Maličký Marciano tak boxoval často shrbený, jeho pohyb vpřed připomínal tradiční „kačáky“, které se učí děti ve škole.
Neortodoxní styl slavil úspěch, Marciano kosil jednoho protivníka za druhým, během prvních čtyř let profesionální kariéry vyhrál všech 37 svých zápasů.
To Louis, jedna z největších osobností tehdejších Spojených států, v roce 1948 kariéru coby úřadující mistr světa ukončil. Ve čtyřiatřiceti letech si chtěl užívat vydělaných peněz.
Jenže také on se chytil do daňové pasti. Za jeden nezaplacený měsíc od jeho promotéra po něm chtěl berní úřad 500 tisíc dolarů. Co na tom, že Louis ze svého sponzoroval válečné veterány.
Právě v té době se v jednom z newyorských barů potkal sMarcianem, který po seznámení před svým idolem vyhrkl, že bude příštím mistrem světa těžké váhy.
Na Louise udělal dravý mladík dojem. Když se v roce 1951 rozhodoval, s kým by se utkal v zápase, který by mu dal šanci znovu získat pás světového šampiona, vzpomněl si na Marciana.
Věděl, že hraje vabank. Mnozí věří, že si rodáka z Brocktonu vybral záměrně. Že chtěl, aby právě on byl případně jeho nástupcem. Marciano, pro kterého to byl největší duel dosavadní kariéry, jej 26. října 1951 knokautoval v osmém kole. Ani se neradoval. „Nechtěl jsem to udělat. Kdybychom se potkali o deset let dříve, prohrál bych,“řekl. Následně zamířil za otcem Pierinem do fabriky na výrobu obuvi. „Pojď, papa, už nikdy nemusíš pracovat,“objal jej a oba zamířili domů.
„Schmeling mě musel zasypat stovkou úderů, aby mě knokautoval, jemu stačily v osmém kole dva,“přidal smířlivě Louis, než podruhé ukončil kariéru se šekem na 132 tisíc dolarů v kapse. Z dluhů se ale až do smrti v roce 1981 dostat nedokázal.
Žezlo krále těžké váhy předal do správných rukou. Marciano se stal šampionem o rok později. V roce 1955 ukončil kariéru coby neporažený šampion s bilancí 49 výher a 43 knokautů. I po více než půlstoletí je jediným boxerem těžké váhy, kterému se tento kousek povedl. Ani jeho osud nešetřil. V srpnu roku 1969 zemřel při leteckém neštěstí, když mířil za rodinou na oslavu svých 46. narozenin.