Trumpova srážka se světem

Nejmocnější muž planety strávil v úřadu prvních sto dnů. Co jsme se o něm během nich dozvěděli a co můžeme vyhlížet?

Dala by se o tom napsat kniha. A dá se to také říci ve třech větách. Protože noviny z podstaty vyžadují stručnost, dejme pro tuto chvíli přednost druhé variantě: Donald Trump zatím nemá žádný grandiózní plán. Jen se efektními kroky a výroky snaží zavděčit svým voličům, které bude za necelé čtyři roky opět nutně potřebovat. Jeho úspěšná prezidentská kampaň ukázala, že komunikovat s nimi umí velmi dobře, a teď k tomu navíc může využívat i prestiž a možnosti prezidentské funkce.

Po skončení vyhrocené kampaně řada lidí doufala, že prezidentský úřad Donalda Trumpa změní a že jeho nejhorší vý- střelky byly pouze vykalkulovanou předvolební pózou. Ukázalo se však, že chování a myšlení nového amerického prezidenta neprošlo při vstupu do Bílého domu žádnou výraznější proměnou.

Místo toho ve Spojených státech propukl zajímavý spor, když přední psychiatrička z Yaleovy univerzity veřejně varovala americkou veřejnost, že Trump na první pohled vykazuje známky duševní poruchy, která může ve svých důsledcích ohrožovat světovou bezpečnost.

Různé lehké i těžší duševní poruchy jsou však poměrně běžné u řady politiků, vrcholových manažerů i známých umělců – a pokud nepůsobí na okolí vyloženě destruktivně, nejsou a ani by být neměly překážkou pro vykonávání funkce (některé mohou paradoxně pracovní výkon i stimulovat). Impulzivitu, touhu vítězit za každou cenu, neskrývaný narcismus, sexismus, častou a intenzivní verbální agresi, zjednodušené vnímání okolního světa i obavy ze spiknutí proti sobě – to všechno dokázal Trump v rámci kampaně využít ve svůj prospěch. Respektive se ukázalo, že pro řadu amerických voličů symbolizuje právě takový osobnostní profil toho správného vůdce.

V geopolitických krizích, které v průběhu dalších čtyř let Trumpa v prezidentské funkci čekají, však tyto vlastnosti mohou konflikty spíše vyhrocovat nežli urovnávat. Zejména v případě jednání se zeměmi vlastnícími jaderné zbraně představuje Trumpova osobnost jisté riziko, jak už se stačilo ukázat při eskalaci napětí se Severní Koreou. Kdyby Trump seděl v Bí- lém domě v čase kubánské raketové krize, nepřiklonil by se spíše k navrhovanému bombardování Kuby, které – jak dnes víme – by tehdy bývalo vyvolalo odvetný jaderný úder a světovou válku? Každopádně není náhodné, že se Vladimir Putin detailně zajímá právě o Trumpův zevrubný psychologický profil.

Pěst velké Ameriky

Jsme-li už u bezpečnostních otázek, pak dosud nejvýraznější akcí současného amerického prezidenta bezpochyby bylo jednostranné použití vojenské síly proti Asadově letecké základně v Sýrii, z níž údajně startovala letadla k chemickému útoku proti území ovládanému rebely. Dobrou zprávou je, že tak Trumpova administrativa fakticky podpořila celosvětový konsenzus ohledně nepřípustnosti používání určitých druhů zbraní – a ukázala, že je schopna rychlého vojenského zá- sahu. Špatnou zprávou je fakt, že k útoku došlo mimo rámec mezinárodního práva a bez širší konzultace s americkými spojenci. I když mezinárodní právo utrpělo především ze strany velmocí hluboké šrámy, přece jen se jedná o důležitý nástroj na podporu mezinárodní spolupráce a na prevenci vojenských konfliktů.

Trumpova akce v Sýrii ukázala, že mezinárodní právo bude za jeho administrativy spíše opomíjeno. Útokem získal americký prezident pozitivní body především doma – obraz nevinných dětí zabitých chemickým útokem, který si žádá tvrdou odplatu, je dobře srozumitelný i jeho voličům, stejně jako použití nejsilnější konvenční pumy v Afghánistánu. Obojí zapadá do sloganu „Make America great again“– ukázková demonstrace síly amerických zbraní je totiž pro řadu Trumpových voličů tím správným signálem, jak americkou velikost předvádět okolnímu nebezpečnému světu. Tím spíš, že při útoku střelami Tomahawk nebyly nijak ohroženy životy amerických vojáků.

Evropě, pro niž jsou klíčové vztahy mezi Washingtonem a Moskvou, americký útok na ruského spojence Baššára Asada ukázal, že se Trump nebojí aktivně zasáhnout proti zájmům Kremlu. Lze tedy doufat, že v případě otevřené ruské agrese vůči menším zemím (například v Pobaltí) by se současná americká administrativa dokázala vahou své dominantní vojenské moci postavit na jejich stranu. Už proto, aby dokázala obnovenou americkou „velikost“.

Donald Trump, toho času prezident Spojených států amerických, je stále svého druhu politická tabula rasa – na rozdíl od většiny amerických prezidentů nepůsobil nikdy v žádné politické funkci, státním úřadu ani v armádě. Jeho první kroky tedy fungují jako důležité signály, jakým směrem se bude jeho prezidentství ubírat. A dávají také tušit, co z toho vyplývá pro nás.

Uvnitř Trumpovy administrativy i uvnitř Republikánské strany přitom probíhá ve vztahu k Rusku lítý boj. Na jedné straně stojí ti, kdo si přejí urovnání sporů s Putinovým režimem, zrušení sankcí a otevření příležitostí pro americké firmy na ruském trhu (zejména v oblasti těžby ropy, zemního plynu a dalších surovin). Na té druhé stojí ti, kdo v Rusku vidí především geopolitického expanzivního rivala, kterého je třeba zadržovat a zatlačovat. Vynucený odchod Trumpova poradce pro národní bezpečnost Michaela Flynna, který byl dohodě s Ruskem nakloněn, a koneckonců také americký útok na Sýrii naznačují, že dočasně získává navrch spíše druhá skupina. Osobní setkání obou prezidentů však může ještě přinést v tuto chvíli nečekané výsledky.

Do Trumpovy administrativy a mezi jeho poradce se dostala řada lidí úzce napojených na takzvaný vojensko-průmyslový komplex s ročním obratem kolem 600 miliard dolarů

Hacker se stíhačky nebojí

Budoucnost mezinárodní bezpečnosti ovšem může do značné míry ovlivnit i fakt, že se do Trumpovy administrativy a mezi jeho poradce dostala řada lidí úzce napojených na takzvaný vojensko-průmyslový komplex, který má podle informovaných odhadů roční obrat kolem 600 miliard dolarů, placených samozřejmě především z amerického rozpočtu. Jen útok na syrské letiště stál podle odhadů v přepočtu přes dvě miliardy korun, které se fakticky přesunuly z peněženek daňových poplatníků na účty velkých zbrojních korporací s nadstandardními osobními vazbami k americkému ministerstvu obrany.