Zrod průmyslového impéria
Před dvěma sty lety – 28. dubna 1817 – se narodil František Ringhoffer II., podnikatel, který pozdvihl rodinný řemeslný podnik na jednu z největších strojírenských firem ve střední Evropě. Do symbolického dědictví Ringhofferů nepatří jen slavná smíchovská vagonka, ale třeba také pivovar ve Velkých Popovicích.
testy majitelů místních realit a smíchovské židovské obce, jejíž synagoga se ocitne v těsném sousedství hlučné fabriky, kde se pracovalo i o šábesu, dokáže František Ringhoffer II. vybojovat na okresním hejtmanství a nakonec i na okresním soudě povolení ke stavbě vagonky, později i slévárny, strojírny a plynárny. Nevraživost vůči své osobě utiší: židovské obci postaví novou synagogu na druhé straně Plzeňské ulice a hejtmana i soud přesvědčí o sociální užitečnosti svého podnikání. Novému závodu vévodí dvě stě metrů dlouhá budova továrny na výrobu vagonů v hodnotě 50 000 zlatých. Po dostavbě továrny koncem roku 1852 Ringhoffer okamžitě zaměstná na 120 dělníků a řemeslníků, neboť má v kapse kontrakt na dodání sta nákladních vozů pro státní dráhy. Postupně rozšíří areál továrny přikupováním dalších pozemků až na 30 hektarů. Většina majitelů domů se z blízkosti hlučné továrny vystěhuje a nemovitosti prodá novému smíchovskému chlebodárci. bou silnic, rybníků, přestavbou zámků, parků a rozšiřováním honitebmajitel systematicky proměňoval v moderní kulturní krajinu.
K výčtu majetkových transakcí je nutno připočíst také výstavbu vlastního smíchovského domu hned za továrnou. Právě tehdy Františka Ringhoffera II. napomenul i jinak loajální přítel André Diehl, aby stavbou tak honosné vily přímo za továrním plotem neprovokoval své dělníky a závistivé smíchovské měšťany.
Nákup bývalých panství u Prahy se v budoucnu ukáže jako velmi prozíravá investice. Železniční boom potrvá jen do počátku sedmdesátých let 19. století. V krizi a depresi po krachu na vídeňské burze slouží odprodej velkostatků Lužany a Pyšely k zapravení statisícových pohledávek u pražských bankovních domů. Tímto způsobem firma Ringhoffer – a také díky zakázkám z Ruska – přežije jako jediná vagonka v českých zemích nejhlubší odbytovou krizi ve svých dějinách.
Vzestup s podlomeným zdravím
Zdá se, že František Ringhoffer II. od návratu ze své kavalírské cesty po evropských fabrikách jen neúnavně pracoval a bez oddechu promýšlel podnikatelské plány a investice do nemovitostí. Pohled do jeho deníku však prozrazuje, že vzestup pražského cechovního řemeslníka, který se za čtvrt století vyhoupl mezi nejbohatší a nejznámější muže v Čechách a habsburské monarchii, byl vykoupen podlomeným zdravím. Už v roce 1840 si František mimoděk zapisuje do deníku, že očekávané guberniální tovární povolení na výrobu pivovarnických a cukrovarnických strojů mu bylo doručeno v době, kdy byl několik týdnů upoután na lůžko. Ovšem největší zdravotní potíže přišly v roce 1845, když Prahu postihla velká povodeň. Domy na Starém Městě včetně Platnéřské ulice byly po několik dní zaplaveny až do výše prvního patra (povodeň vrhla zpět také obsah nedokonalé pražské kanalizace, kterou dal ve třicátých letech zbudovat tehdejší prezident zemského gubernia hrabě Karel Chotek). Jaro a léto 1845 pak prožil František Ringhoffer II. v Kamenici v horečkách. Do deníku si zoufale zapisuje, že je mu „den ode dne bídněji“. Ani v zimě a následujícího jara se jeho zdravotní stav nelepší, a proto odjíždí na léčebný pobyt na ostrov Helgoland v Severním moři. Později zakoupí dům v Lázních Libverdě u Děčína a bude zde pobývat během každé zdravotní indispozice. Ta nejdelší, více než půlroční, ho postihne v době odbytové a válečné krize roku 1866.
Je až nepředstavitelné, jak mohl František Ringhoffer II. s takto podlomeným zdravím nakupovat pozemky, stavět a řídit fabriku, kde pracovaly stovky dělníků a desítky úředníků, a zavádět novou organizaci práce, dělnickou nemocen- skou pokladnu a také penzijní fond. Provázen permanentními zdravotními potížemi stavěl na smíchovských stráních dělnické kolonie a v první polovině šedesátých let řídil jako starosta smíchovskou radnici, aby se nakonec stal poslancem českého zemského sněmu.
František Ringhoffer II. byl tvrdý podnikatel, který však uměl čelit sociálním problémům prozíravou sociální politikou. Všichni dělníci v Praze věděli, že u Ringhoffera se nestávkuje, že se zde vyplácejí nejvyšší mzdy a že je zde nabízeno dobré bydlení v nedaleké dělnické kolonii.
Nic necharakterizuje Františkovu veřejnou činnost lépe než některé aktivity v roli smíchovského starosty, které jsou v literatuře nejčastěji vyzdvihovány, avšak vykládány jednostranně. Patřilo mezi ně zpracování regulačního plánu smíchovské obce včetně zbourání Újezdské brány, která oddělovala Smíchov od Malé Strany. Nový regulační plán vypracoval František Ringhoffer II. na vlastní náklady až poté, co ten starý několikrát sám jako smíchovský fabrikant nerespektoval. Do nového regulačního plánu potřeboval už jako starosta zakreslit nastalé významné územní změny, které jako fabrikant i přes protesty občanů tvrdě prosadil. Újezdská brána byla zbourána z jeho podnětu, protože překážela při přepravě vagonů ze smíchovské továrny přes Karlův most na nádraží Severní státní dráhy (dnesMasarykovo nádraží). Tento kardinální problém s přepravou nově vyrobených vagonů k zákazníkům byl definitivně vyřešen až otevřením nádraží České západní dráhy (dnes Smíchovské nádraží) a definitivně pak na počátku 80. let 19. století výstavbou vlečky z tohoto nádraží přímo do dvora továrny. va jako starosta Smícho-
František Ringhoffer II. umírá počátkem roku 1873 v nedožitých 56 letech, když ještě na smrtelném loži obdržel od císaře titul dědičného svobodného pána za charitativní činnost a pozdvižení rakouského průmyslu. Vídeňské světové výstavy, kde firma Ringhoffer úspěšně vystavovala vagony a očekávala návštěvu císaře ve své expozici, se již nedožil. Nicméně s císařem Františkem Josefem I. se dvakrát osobně setkal, a to přímo ve své smíchovské továrně.
Ústup ze slávy
Firmu přebírají po Františkově smrti jeho tři synové František, Emanuel a Viktor. První dva stačil otec ještě před svým skonem velmi výhodně oženit s dcerami podnikatelů nové moravské průmyslové šlechty Kleinů z Wiesenbergu. Nejmladší Viktor si nakonec vezme i třetí, ovdovělou dceru Franze Kleina a jediná dcera Františka Ringhoffera Emma se provdá naopak do rodiny Kleinů. Baronka Fany, rozená Kleinová, přinese do rodiny barona Františka III. Ringhoffera věno 100 000 zlatých, které budemimo jiné jejího manžela opravňovat k vedení nyní již soudně zaprotokolované rodinné firmy až do roku 1909, kdy v lázních Bad Kissingen František III. nečekaně zemře. Bude pochován do nově zřízené rodinné hrobky na Zaječím vrchu u Kamenice, kam budou přeneseny i ostatky Františka II. Ringhoffera.
Smíchovské a kamenické továrny bude poté v roce 1911 čekat akcionování vídeňskými bankami, které rozhodnou o prodeji strojírny a za první světové války i o prodeji kamenického hamru. Tím Ringhofferové definitivně opustí tradiční výrobu zboží z mědi a mosazi, která z nich učinila bohaté měšťany a posléze kapitalisty, a vrhnou se jen na výrobu vagonů a tramvají a za první republiky i na produkci automobilů, kterou neúspěšně zkoušeli zavést společně s První českomoravskou strojírnou již před první světovou válkou.
Nicméně rodina si i v období akciového podnikání ponechá ve svých rukou kontrolní balík akcií značky Ringhofferovy závody a majetkovou jistinu v podobě vlastnictví velkostatků a velkopopovického pivovaru, jehož pivo ponese od roku 1922 označení Kozel. Na turbulentnímocenské změny po mnichovském diktátu (již 10. října 1938 je prohledán Němci podnikový archiv kopřivnické automobilky s nadčasovými konstrukcemi Hanse a Ericha Ledwinkových) a zvláště pak po květnu 1945 nemají vliv.
Poslední generální ředitel firmy Ringhoffer–Tatra Hanuš Ringhoffer, mladší syn Františka III. Ringhoffera, byl po válce internován a pak odvlečen sovětskými tajnými službami do tzv. východní zóny, kde koncem roku 1946 zemřel v koncentračním táboře Mühlberg v Meklenbursku. Firma pak žije po znárodnění dál jen pod značkou Tatra...
Újezdská brána byla zbourána z jeho podnětu, protože překážela při přepravě vagonů ze smíchovské továrny přes Karlův most na nádraží Severní státní dráhy