Přes kosti mrtvých a mrtvolu logiky
Respektovaná polská režisérka Agnieszka Hollandová přišla s přepjatou „ekoteroristickou“kriminálkou Přes kosti mrtvých. Film, který vznikl v české koprodukci a na česko-polské hranici, je sice odvážným krokem osmašedesátileté autorky do úplně nového žánrového teritoria, ale tento krok absolutně nevyšel. Proč?
projevu hlavní představitelky (Agnieszka Mandatová) myslíme cokoliv, nemá šanci překonat vyslovené protimluvy ve scénáři. Trpí jimi jak hlavní hrdinka, tak snímek Přes kosti mrtvých jako celek. Dušejková v jedné ze scén mluví o tom, že zabíjet není správné. A zároveň ji film odhaluje jako sériovou vražedkyni, kterou poháněly i mstivé důvody. Nevypadá to, že by s tím Dušejková měla problém. Stejně tak režisérka: nechá hrdinku uniknout před policií za pomoci výbuchu mostu a záhadného triku mladého počítačového mága, který ze svého notebooku v autě zhasne a odpojí od elektřiny jedním kliknutím celé město, do tmy se ponoří auta na silnici a vůbec všechno okolo.
Celý film po takové „akční“sekvenci uzavírá scéna u venkovského stolu, v níž se sejde Dušejková se všemi svými milými. Idyla v místnosti obsypané květinami je bezchybná. Vraždy, jež má fanynka astrologie na svědomí, jsou zapomenuty. Nastal čas společného oběda s přáteli v měkkém světle.
Osudová okrajovost
Absurdně a morálně velice problematicky vyznívající snímek, pro který bohužel nemáme dost indicií na to, abychom homohli vnímat jako cynickou černou komedii, autora recenze přiměl ke srovnávací četbě knižní předlohy. Nejenže v ní nejsou největší excesy jako vybuchující mosty a absurdní ITmágové, kteří se v posledních letech stali jistým deus ex machina elementem, jímž si (většinou starší) režiséři pomáhají při řešení zapeklitých situací hrdinů. V knize neexistuje ani ten český entomolog, jehož původ tvůrci upravili kvůli koprodukci s Českem.
Především však: hlavní postava v románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých je sice rovněž problematická, nicméně koherentní bytost. Už její nechuť k vlastnímu křestnímu jménu (a tendence k přejmenovávání všech lidí, s nimiž přijde do styku) je v románu – na rozdíl od filmu – motivovaná a logická. A próza je to napsaná v ich-formě, svět nahlížíme prizmatem Dušejkové. Ta pochopitelně vše, co koná, nahlíží jako smysluplné a odůvodněné. Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých je díky tomu portrétem ostrakizované mysli. „Jako obvykle si mě nikdo nevšiml. Nikdo si nevšímá starých bab s taškami, které se motají všude kolem,“popisuje opakovaně svoji situaci. „Můj život není základním kamenem ničeho, ani v mé době, ani v žádné jiné, nikdy,“shrnuje pak svoji osudovou okrajo- vost v závěru románu. Tokarczuková nám přibližuje uvažování člověka, jenž se pro svou lásku ke zvířatům, stáří a pro svou zálibu v ezoterních praktikách, především v astrologii, stává terčem posměchu racionální, individualistické společnosti. Právě té společnosti, která přitom pro ezoterické a new age duchovní aktivity vytvořila prostor vedle tradičních náboženství. Sousedi o Dušejkové unisono říkají, že je to prostě bába bláznivá.
Tokarczukové román čteme jako text, který nás vtahuje do myšlení, narůstajícího zoufalství a následně do tenat pomsty člověka, který se krčí na okraji. Svoje mírumilovná řešení (úřední stížnosti, hádky…) už Dušejková vyčerpala. Zjistí, že lovci zastřelili její dva milované psy, ale myslivci, církev, policie i mafie (v podobě lokálních podnikatelských figur) proti ní stojí jednotnější než dřív. A tak se uchyluje k tomu, co vidí jako poslední možnost. V románu popisuje situaci, při níž došlo k jedné z vražd, následovně: „Chtěla jsem si s ním promluvit, stanout mu tváří v tvář, hrát podle svých pravidel, ne jeho, jako tehdy na stanici, kde jsem byla obyčejnou otravnou občankou, potrhlou ženskou, která nic nezmůže, je trapná a směšná.“
Tu prózu lze vlastně do určité míry číst jako jistou analogii silné, a přesto okrajové pozice ezoteriky v současném světě. Film však spíš než napětí mezi setrvačností většiny a okrajovou optikou Dušejkové pohání kriminální zápletka. Ta se rozpadá do izolovaných prvků, z nichž některé mohou být provokativní, jiné vtipné, jiné alespoň slušně natočené, ale jako celek nedávají smysl.
V knižní i filmové podobě díla se zajímavě zrcadlí i vztah Poláků k Česku. Dušejková v románu Olgy Tokarczukové totiž vidí Česko jako krásnou a mírnou zemi, kde je vše prozářeno sluncem. „Tam prchá Slunce, když už má dost zdejší krutosti,“píše doslova. „Silnice jsou rovné, pramenitě čisté, v zahrádkách domů se pasou Mufloni a Daňci. (…) Lidé nikam nespěchají a nesoupeří spolu. Nestaví si vzdušné zámky. Líbí se jim, kým jsou a co mají.“
Tokarczuková tak bukolicky paroduje Česko jako polskou „zemi zaslíbenou“a příznačné je, že tato nesoudnost hlavní postavy postupně graduje, takže zatímco na začátku ji snad můžeme vnímat vážně, postupně se nám odhaluje její ironický podtext a je dokladem zaslepenosti Dušejkové.
A smysl toho je jaký?
Hollandová, režisérka s bohatými českými kontakty, tyto pasáže textu ve filmu nepoužila. Zato obdařila počeštěného entomologa Borose (jméno však zůstalo zcela nepočeštěné a velikost Krobotovy úlohy bude pro zdejší diváky, vzhledem k zastoupení herce na plakátu, zklamáním) marihuanou a undergroundovou hudbou. Pouští ji u táborového ohně a výsledkem uvolnění pod lehkým vlivem lehké drogy v této scéně je průhled do minulosti jedné z postav i milostný románek mezi dalšími dvěma. Sekvence vychází vstříc polskému obdivu k liberálnímu českému prostředí a ironický podtext nemá, i když by mohla. České motivy v Přes kosti mrtvých sice prošly rukama českému konzultantovi scénáře Štěpánu Hulíkovi, ale jeho vliv na celkový výsledek nemůžeme přeceňovat.
Přes kosti mrtvých je tedy případ filmové adaptace, která vydatně čerpá z témat předlohy, přesouvá je a (zcela legitimně) upravuje, některé momenty bez opory v textu vyhrocuje, jiné tříští a ve výsledku nezachová – navzdory účasti spisovatelky na scénáři – základní směřování předlohy. Film nakonec selhává i po formální stránce.
Agnieszka Hollandová sice snímek společně s kameramany (Jolanta Dylewská a Rafal Paradowski) vybavila řadou řemeslně zvládnutých obrazů včetně scén se zvířaty a přírodních scenerií, ale už v polovině filmu se jí rozsypalo efektně působící dodané kapitolové členění podle loveckých sezon. V druhé polovině snímku toto segmentování zcela ustupuje do pozadí, mizí a ukazuje se, že není nositelem žádného významu.
Celkový smysl díla těžko hledat. Není zřejmé, podle jakých pravidel by měla ta podivná střední Evropa, kterou ve filmu vidíme, fungovat. Všechno je, zdá se, možné. Jednotlivé sekvence se nejednou popírají, významová struktura se rozpadá stejně jako hodnotová kritéria. Přes kosti mrtvých může diváky překvapovat, ale to se nám s nesmysly – ve filmu i v životě – stává často a není to samo o sobě příliš velkou hodnotou. A potenciální kritika společnosti stojící na tak vratkých žánrových i ideových základech jako v tomto případě není podnětná dokonce ani v případě, že s Agnieszkou Hollandovou budeme sdílet část jejích východisek.
Hollandová sice snímek začíná efektně dělit podle loveckých sezon, už v polovině ale toto segmentování ustupuje a ukazuje se, že není nositelem žádného významu