Tak prosím při sóle

Petr Janda (* 2. 5. 1942)

Je celoživotně spjatý s kapelou Olympic, jejíž je zpěvák, kytarista i většinový autor, mezi největší hity patří Želva, Jasná zpráva nebo Okno mé lásky. Je vlastníkem nahrávacího studia Propast v Posázaví, kde také bydlí. Janda je potřetí ženatý, první manželka i syn zemřeli. Má čtyři dcery, z nichž nejstarší je úspěšná zpěvačka Marta Jandová, a tři vnoučata. rent „Rockeři jdou do toho“, někdo začal hysterčit, že jedou tanky, že to bude jako v Číně – a stejně tam všichni jako jeden zůstali. Celou tu dobu jsem byl naměkko, bylo to tak neuvěřitelné.

LN Když přehlédnete sedmadvacet let poté, co se vám vybaví jako základní emoce?

Že jsem svobodný muž, který si může dělat, co chce, cestovat volně po Evropě, zajet třeba do Vídně na oběd nebo do Ameriky, kam s manželkou rádi létáme a dáme tam teď studovat i dcerky… Jsem člověk poctivý a neúplatný, silně mě znepokojuje, jak se lidé chovají k veřejným prostředkům, jak někteří cíleně jdou po funkcích, aby si nahrabali, že v některých stranách tahají za nitky politici, kteří jsou třeba odsouzení… Ale svoboda, která tu nastala, mě naplňuje optimismem.

LN Poslední hit Rolling Stones, který hrála rádia, byl na desce Bridges to Babylon z roku 1997, podobně u vás písnička Giordano Bruno. Změnila se doba, nebo jste se změnili vy?

To je otázka, kterou si kladu neustále, jestli už prostě neumím napsat, odzpívat či zaranžovat šlágr. Asi už od nás v rádiích mají tolik písniček, že nové nechtějí. Ale to se děje všem kolegům v tomhle věku, takže to tak asi má být a nesu to poměrně lehce.

LN Jaké jsou vaše další plány?

Jedeme takzvané permanentní turné. Nechceme si honit triko, že vyprodáme několik arén za sebou a pak rok klid, nás baví hrát pravidelně a často. Já dokonce tady ve vesnici ještě koncertuju s takzvanou Souseďankou, nedávno jsem hrál s revivalem Olympiku, jezdím i sám s kytarou. Mám to rád.

LN Máte několik dětí a tři vnoučata. Jdou někteří ve vašich muzikantských šlépějích?

Můj prvorozený syn Petr vystudoval na konzervatoři violu, tak to má být, kovář taky vždycky svého nejstaršího naučil řemeslu. Jeho devatenáctiletý syn, můj vnuk, studuje mezinárodní konzervatoř, jablko se odkutálelo k jazzu. Martu znáte, té se daří. Sedmiletá Anežka se učí na klavír a jde jí to dobře, cvičíme spolu. Takže většina ano.

LN Občas chodíte hrát do hospody ve Stříbrné Skalici na kytaru. Udržujete sousedské kontakty?

Jsem tu po čtyřiceti letech už inventář. Když v pátek nemáme koncert, svolám mariášnický tým, ale jinak tam poslední dobou zavítám málokdy. Za prvé většinou nemám hlídání a za druhé mi vadí, že je tam zahuleno. Když mi bylo šestnáct, chodil jsem do hospody fascinován denně, měl jsem pocit, že když tam nedorazím, něco mi uteče. Dneska mám jiné radosti.

LN Co vám v hlavě naskočí, když v rádiu slyšíte Olympic? Vzpomínka na tu dobu, vztek, že to není o chlup rychleji… anebo už vůbec nic?

Dneska jsem na to zvyklý, ale když jsem slyšel poprvé v životě v rádiu Dej mi víc své lásky, patřil mi svět. Vždycky je příjemné zjistit, že ta písnička pořád žije. Taky sleduju, jak se třeba Dynamit hrá- val hodně, a už se nehraje skoro vůbec, naopak vyskočily jiné.

LN Před pěti lety jste mi říkal, že byste rád nahrál desku s externím producentem. Natočili jste od té doby s Olympikem tři a všechny jste de facto produkoval vy.

Příští rok na jaře bych chtěl točit jedenadvacátou, pracovní název je Voko bere. A tam bych už hosty a nový přístup chtěl. Jezdím hrát do Ameriky a vloni se mi tam přihodila skvělá věc – manager director proslulé hudební Berklee College v Bostonu, můj kamarád Mirek Váňa, dal z tamních studentů dohromady kapelu, která nastudovala moje písničky po svém, s úplně novým aranžérským přístupem a přísunem čerstvé energie; ten koncert už se odehrál, něco provedli sami, něco se mnou, bylo to fantastické. Teď se to míchá, mělo by to brzy vyjít na DVD. Tři z těch úžasných mladých hudebníků, Turka, Peruánce a Srba, bych rád pozval i na následující desku Olympiku – a nejen v roli hostů, ale třeba i, jak se dnes říká, featuring.

LN Vidíte na scéně následovníky Olympiku?

Bohužel moc ne, ale může to být i tím, že ztrácím kontakt. Ani nevím, jestli ještě mladými lidmi muzika cloumá tak jako námi, když jsme hromadně z kazeťáku poslouchali každou novinku... jestli spíš radši nefrčí hry na telefonech. Navíc, všechno už tady bylo, rokenrol je vyčerpaný, počítačová hudba se ho snaží nahradit, funguje to tak napůl, už mi to nepřijde spontánní. Poslouchal jsem nedávno poslední Kabáty, je to fajn, ale kdyby to nenatočili, taky se nic nestane – když pominu tradičně originální texty Milana Špalka, skladatelský, aranžérský a pěvecký rejstřík je prostě omezený. To je ale normální. Já se toho snažím vyvarovat, jakmile tvořím a něco mi to připomíná, radši jdu od toho. Nejsem si ovšem jist, jestli se mi to opravdu daří.

LN Hráli jste pro knížete Schwarzenberga, komu zahrajete při příštích volbách?

Zemanovi ne. S Michalem Horáčkem se známe, kdybych to bral zištně, mohl bych říct, že mu fandím, protože by mě v případě vítězství možná pozval do zámku v Lánech, kam jsem se vždycky chtěl podívat. Ale vážně, mně se líbí profesor Drahoš, vzdělaný chlap, který vzbuzuje úctu. To je pro mě správný kandidát.