Není už to dítě dospělé, že by se živilo samo?

postgraduál, doktorandské studium či dříve vysokou školu přerušil a nyní dokončuje poslední ročník.

Kdy už se konečně osamostatní?!

Ojediněle se vyskytne dítě se zdravotním či psychickým postižením, které mu neumožní zařadit se do pracovního procesu prakticky nikdy. Takové děti budou závislé na rodičovské pomoci po celý život, proto jejich vyživovací povinnost dosažením zletilosti neskončí.

Na druhé straně existují i zdravé děti, které své rodiče jen vykořisťují a střídají vysoké školy a studijní pobyty s jediným úmyslem: aby nemusely nikdy nastoupit do práce. Takové jednání není v souladu s dobrými mravy, a pokud podobné jednání rodič zjistí, měl by iniciovat soudní řízení, jež jeho vyživovací povinnost zru- ší. Rodič si však musí uvědomit, že své tvrzení (například o tom, že dítě školu skutečně nenavštěvuje) bude muset před soudem prokázat.

Dnes je běžné, že dospělé děti jsou vedle vysokoškolského studia zaměstnané nebo alespoň chodí na brigády. Tato skutečnost a příjmy, které si tak vydělají navíc, sice zvyšují jejich životní úroveň, nejsou ale – ačkoliv se to před soudem někteří otcové snaží tvrdit – důvodem pro zánik či snížení rodičovské vyživovací povinnosti.

Osmnáct není všechno

Řada rodičů mylně soudí, že když dítě oslaví osmnácté narozeniny nebo nastoupí do práce a začne se samo živit, jejich vyživovací povinnost automaticky končí. Tak jednoduché to ovšem není a větši- na právníků doporučuje, aby povinnost založená rozhodnutím soudu byla stejným způsobem také ukončena.

Jak jsme si již řekli, životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodiče. Tato formulace však neznamená stejný přístup k finančním prostředkům ani k osobním vozům. Sjednocovací stanovisko vydal na podzim loňského roku Nejvyšší soud (sp. zn. Cpjn 204/2012).

Z něj vyplývá, že rodič má právo rozhodnout, jak bude svého potomka vychovávat. Bohatý rodič se tedy může rozhodnout, zda dítě zahrne nadbytkem a všechny jeho požadavky uspokojí, protože si to může dovolit, anebo zda jej povede ke skromnosti. V takovém případě Nejvyšší soud přisvědčuje, aby dobře vydělávající otcové utáhli dítěti kohout, neboť přebytek zdrojů může vést k rozmazlenosti.

Potomek by konečně neměl zapomenout na jiná ustanovení občanského zákoníku: rodič a dítě jsou si povinni pomocí, podporou a ohledem na svou důstojnost, dítě má dbát svých rodičů a je povinno, jakmile toho bude schopno, zajistit jim slušnou výživu.