Chvějící se peříčko a věda
Finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého Richard Loskot vystavuje v libereckých lázních sérii instalací a akcí, jež vycházejí především z jeho zájmu o teoretickou fyziku.
Setkáme se tu s mincí poskakující náhodně na reproduktoru či peříčkem poletujícím ve vzduchu nebo jen odleskem skla na stěně. Jsou to drobné věci, které naplňují sérii malých kabinetů. V případě Richarda Loskota a výstavy Základní výzkum lze přímo hovořit o nadšení pro současné vědecké poznatky. Ne však z hlediska adorace vědy jako takové, tedy opěvování systému poznávání. Ten je dnes místy těžkopádný a podivně zacyklený z řady důvodů, v nichž organiza- ce podpory vědy hraje zásadní roli. Výsledkem pak může být důraz na kvantitu, a ne kvalitu výsledků.
Loskot však ani náznakem neusiluje o kritický náhled tohoto systému. Autor staví na postoji, v němž jsou podloženými zprávami o světě vědecké poznatky. A to i přesto, že co například tvrdí kvantová mechanika, je v rozporu se základními intuicemi selského rozumu a každodenní zkušeností. Její důkazy jsou základem třeba pro vesmírný výzkum, ale přitom v každodenních situacích mohou sloužit spíše jako poměrně zábavné historky o podivnosti světa.
Podle teorie strun na mikroúrovni světa existuje mnohem více dimenzí prostoru, než které běžně zažíváme. Pokus představit si takový vícedimenzionální prostor je lákavý. Nutí mysl namáhat se na hranu možností, přičemž není vůbec jisté, že to bude stačit.
Svět jako ztřeštěné místo
Z hlediska umělecké tvorby je vcelku pochopitelná námitka, proč se takové věci nacházejí v umělecké galerii, a ne třeba v nějakém prostoru zaměřeném přímo a jednoznačně na hravé vzdělávání. Klidně by se tam uplatnit mohly, ale to samo není dobrým důvodem, proč je neprezentovat v uměleckém prostředí. Přímo naopak je řada důvodů, proč do galerie patří.
Nejsou totiž jen pouhou ilustrací, ačkoli nelze popírat, že míra ilustrativnosti vybraných teorií je poměrně vysoká. Nejde však o přesnost reprezentace dané teorie, ale zvnitřnění v rámci umělcovy zkušenosti světa a o pokus sdílet vzbuzený úžas nad podivností skutečnosti formou instalací a objektů. Umělec tak přímo zakládá díla na vlastních prožitcích, na sobě samém a současně také na popisu zákonitostí světa, který v nich může vypadat jako dokonale ztřeštěné místo.
Nutný dialog
Umění mělo po dlouhou dobu své existence za úkol být imitací světa a není třeba váhat, zda v tom bylo úspěšné. Vynález fotografie přispěl zásadně k okamžitému zrcadlení světa a to byl jeden z určujících podnětů, aby umělecká praxe rozkvetla do současné šíře pojetí umění. Imitace je v ní stále platná a využívaná, jako zde, kdy je osobní vizualizací současného vědeckého popisu materie světa, zdůrazňujícího pravděpodobnost a proměnlivost jevů.
Výstavu Základní výzkum, a to lze vztáhnout i na některé předchozí autorovy projekty, je třeba vnímat jako dialog mezi poznatky vědy a prožívané zkušenosti. Jsou pozoruhodně odlišné, až se zdají vytvářet oddělené světy a rozbíjet jednotu světa, což je předmětem bádání řady myslitelů zhruba sto let. Není to snadná věc a je třeba ocenit, že se o to Richard Loskot intenzivně pokouší. Občas vysoká míra ilustrativnosti je u Loskota problematická, protože pak se dialog stává jednostranným. Nicméně i v takovém případě zůstává dialogem nutným. Pod třepotajícím se pírkem s jeho stíny si lze představit leccos, ale tady jde jasně o pravdu a poznání. Není divu, že se to pírko tolik chvěje.
Richard Loskot: Základní výzkum
Autor je historik umění