Zdravý lidský samec na gril v Ústí
Činoherní studio v Ústí nad Labem odjakživa pravidelně zajíždělo do hlavního města. Teď na jaře se v Divadle v Celetné představilo dvěma dosti stylově odlišnými inscenacemi – Kolt`esovým Bojem černocha se psy a Lidojedy Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše.
Hostování regionálních divadel v Praze je smysluplná aktivita a zrovna Činoherní studio patří ke scénám, které svou dramaturgií i stylem oslovují spíš mladší publikum. O to víc je nepochopitelné, že se hostitelská scéna nesnažila tyto dva večery víc propagovat. Zejména v případě prvního titulu v hledišti seděla sotva třicítka diváků a to jistě hercům elán nepřidalo.
Boj černocha se psy francouzského dramatika Bernarda-Marieho Kolt`ese není snadná hra, u nás se také příliš neuvádí – po roce 1992 se u nás hrála všehovšudy dvakrát a inscenátoři s textem pokaždé také sváděli boj. Kolt`esova hra poskytuje znepokojivý obraz střetu jedné rasy s druhou a poměrně přesně líčí pocity ohrožení a až atavistického strachu, který zákonitě vzbuzují ti, kdo se liší. Černoch zde symbolizuje cizince v prostředí, které nezná, čili téma velmi aktuální. Ústecká dramaturgie si této u nás polozapomenuté hry dobře všimla. I o Boji černocha se psy jako o jiné dramatikově tvorbě platí, že je to hra místy až záhadná a nejednoznačná, vrstevnatá, divácky nekomfortní. Hra, která vyvolává otázky a nutí přemýšlet.
Vzhledem k tomu, že postavy černochů jsou u Kolt`ese symbolické, byl autor vždy nespokojen, když je hráli bílí herci, ostatně černě natřený Boris Rösner v české premiéře v Národním působil opravdu podivně, neřkuli směšně. S tímto úskalím si ale v Ústí poradili.
Děj hry je prostý – ve stavebním táboře kdesi v Africe pracují dva Francouzi: Horn (Matúš Bukovčan) a Cal (Jan Plouhar). Mezi ně se dostane domorodec Albury (Maxime François Mededa) z nedaleké vesnice, který chce získat tělo svého mrtvého bratra, aby jej mohl pohřbít. Jeho smrt má nejspíš na svědomí primitivní a sprostý Cal a Horn se snaží vše uhladit, stěna nedorozumění se však mezi všemi aktéry, mezi něž se ještě vklíní Hornova „snoubenka z Paříže“(Marta Vítů), stále víc zvedá, stejně jako absurdita výchozí situace.
Michal Skočovský volí jednoduchý, až minimalistický styl, hraje se prakticky bez dekorací jen s reflektory zařícími žlutým světlem a s velkými větráky, které mají různou funkci. Naturalistické scény pojednává se sebeironií, odstup je ostatně patrný v celé inscenaci.
Krácení a úprava zpřesňující dialogy hře prospěly, režie buduje pocit uzavřené komunity, jejíž členové se točí v kruhu stereotypů a nedorozumění, která ani nezavinili. Vše urychluje chlast a spalující horko. Na jedné straně dobyvatelská nadřazenost, neschopnost chápat odlišnost a na straně druhé nedůvěra a pohrdání. Ústecká inscenace není herecky příliš strhující, ale má jednu výhodu – nebroušený projev poloprofesionálního černého herce Mededy v roli Alburyho. Je sice neobratný, ale také přirozený a vyzařuje energii. Matúš Bukovčan Horna vybavil určitým typem ignorantství a smíř- livosti, ale celkově působí nejistě, což se podepisuje i na jeho dikci. Plouharův Cal místy vysloveně přehrává a zbytečně zesiluje bídáckost své figury. Marta Vítů naopak vnáší do situací prvek ženské iracionality, až hysterie – po svém reaguje na svět, ve kterém se ocitla a jemuž nerozumí.
Lidožrouti v kostele
Druhý večer byla na programu černá komedie Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše Lidojedi v režii Natálie Deákové. Původně rozhlasová hra, která měla premiéru na stanici Vltava v roce 2011, se nyní dočkala i divadelní verze. Hra rozvíjí dvě linie, které se v průběhu děje protnou a vzájemně „ideově“obohatí. Trojice majitelů cateringové agentury Mlsný Jack Martin, Ondřej a Bára je za peníze nakonec ochotná splnit i ty nejzvrhlejší choutky. Když přijde objednávka od podnikatele Šmejce, že by si přál ugrilovat zdravého lidského samce, nejdřív trochu strnou, ale pak se chopí příležitosti a seženou bezdomovce, který se opakovaně a neúspěšně pokoušel o sebevraždu. Šmejc je ostatně ochoten praštit se přes kapsu. Rozjede se kolo- toč černého humoru, bláznivin a nadsazených situací, který je napsán svěžím a vtipným jazykem.
Pobočnou linií je story popleteného faráře, který ze zoufalství nad prázdným polorozpadlým kostelem hulí marjánku. Nakonec se osudy všech protnou v chrámu Páně, kde je farář donucen vyjmout kulku z Ondřejova těla. Zá- ležitosti však nakonec nekřesťansky využije ve svůj prospěch a konečně získá prostředky na opravu svatostánku. Akt operace je vrcholným číslem inscenace, ta ale nekončí a pokračuje poněkud bezradně dál, zřetelnější scénická pointa jaksi chybí. Deáková se evidentně snažila vybalancovat obě roviny textu – tu, která děsí svou amorál- ností, dobře ukotvenou v současné realitě, i tu ironickou, která zároveň nic z předkládaného nebere vážně. Daří se jí to jen částečně, text je značně mnohomluvný, některé situace se zbytečně „rozpatlávají“, pár rychlejších střihů by prospělo. Výborná je ale náznaková scéna Lukáše Kuchinky – univerzální „vykachlíčkovaný“prostor se pomocí efektů tetrisu jednoduše promění, pult agentury poslouží jako oltář, připne-li se volant, je z něj pro změnu auto a jeho řidič výmluvně při obracení kroutí krkem...
A herci diváky skutečně baví: Ondřej je v podání Kryštofa Rímského okouzlující studií přiboudlého, a tudíž i nevypočitatelného střeva, jeho kolega Martin (Jan Jankovský) zoufale předstírá sám sobě poslední zbytky morálky, Erika Stárková hraje Báru jako slepici kříženou s ženou vamp. Bezdomovce Fajgla ztvárnil Matúš Bukovčan – usviněný a s přiblblým úsměvem předvádí nebeského trulanta, který na automatech prošustruje i zálohu na vlastní smrt a zdrhne. Jaroslav Achab Haidler se sice v roli faráře huliče občas vyznačuje bezprizorným výrazem, ale nakonec projeví nečekanou mazanost a stává se tak plnohodnotným členem výše zmíněného společenstva.
Bernard-Marie Kolt`es: Boj černocha se psy