Naše schauerovská otázka
Akademický senát Masarykovy univerzity minulý týden přijal nový Řád habilitačního řízení, který od roku 2021 zavádí povinnost předkládat habilitační spis v angličtině – nebo jiném cizím jazyce podle zvyklostí oboru. „Považuji to za zásadní krok směrem k internacionalizaci univerzity a k tomu, že opustíme malý český rybník oponentů,“komentoval to rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek.
Zásadní krok to je, otázka však zůstává, zda správným směrem. Nic proti snaze univerzity zbavit se provinciálnosti. Věda je buď mezinárodní, nebo žádná a docent každého oboru by jistě měl být schopen produkovat odborné texty, které jsou uplatnitelné i v zahraničí. Když si budeme vynucovat tímto způsobem cizojazyčné výstupy, zvýší se tím však automaticky kvalita vědecké práce? Ti, kteří umí dobře plavat v „malém českém rybníku“, se většinou neutopí ani ve větším evropském jezeře nebo světovém moři. Habilitace v angličtině jistě nezničí „predátorské časopisy“, v nichž lze za úplatu publikovat jakýkoliv blábol, ani univerzitní vlivové sítě tvořené akademiky, kteří se na oplátku citují, zvou na konference a píší si navzájem pochvalné posudky.
Na českých a moravských univerzi- tách, a zvláště jejich humanitních fakultách, najdeme vedle světových kapacit i lidi, kteří by svou úrovní patřili spíše na střední školu. Na vlastní oči jsem viděl několik habilitačních prací, které nesplňovaly elementární nároky vědeckého textu, takže by na fungující škole nemohly projít ani jako seminární práce. Jejich autoři je ale obhájili, dnes jsou již profesory, mají své klientelistické sítě a vychovávají si v duchu své podprůměrnosti nástupce. Tohle všechno ale nezmizí tím, že nařídíme předkládat (tedy nikoli psát!) habilitace v angličtině.
Habilitace v angličtině jistě nezničí „predátorské časopisy“, v nichž lze za úplatu publikovat jakýkoliv blábol, ani univerzitní vlivové sítě tvořené akademiky, kteří se na oplátku citují, zvou na konference a píší si navzájem pochvalné posudky
Celá věc má i zásadní historicko-kulturní rozměr. Na konci roku 1886, tedy před 130 lety, publikoval Hubert Gordon Schauer (1862–1892) v časopise Čas skandální článek Naše dvě otázky, v němž se ptal, zda všechno to úsilí národních buditelů o vzkříšení českého jazyka a národa stálo za to. Zda by nebylo lepší stát se součástí národa německého.
V dnešní době, kdy již otázka jazyka přestala být otázkou citu, kdy vše poměřujeme jen praktickými ohledy, bychom se mohli s Hubertem Gordonem Schauerem znovu ptát: má smysl udržovat v oběhu jazyk a s ním spojenou kulturu, který má jako svou mateřštinu nebo první komunikační prostředek jen nějakých deset, jedenáct milionů lidí? Není opatření Masarykovy univerzity jen prvním krokem k celonárodnímu opuštění češtiny jako jazyka, v němž myslíme a tvoříme kulturní hodnoty? Neměli bychom si v logice věci také stanovit nějaký deadline, kdy přejdeme na angličtinu všichni a všude?