Egoista, jenž musí mít dávky
Kniha světoznámého Harukiho Murakamiho (* 1949), která nyní vyšla česky, se jmenuje Spisovatel jako povolání. Právem: autorská zpověď tohoto japonského tvůrce důsledně představuje spisovatele nikoliv jako obdařeného tvůrce, nýbrž jako dělníka pera a počítače.
Velmi nerad poskytuje interview, nechce být natáčen, jen střídmě vystupuje na veřejnosti, literárního života se zúčastňuje nepatrně a s nechutí, s kolegy spisovateli se prakticky nestýká. Existují-li otázky, jak tvoří, jak své spisovatelství chápe, tím spíš, že je svého druhu – i když „jen“spisovatelskou – celebritou, pak na ně odpovídá častěji v zahraničí než doma, v Japonsku, a to prý z pocitu jistého reprezentanta své vlasti a kultury. Nicméně způsob, jak v těchto věcech něco přece sdělit, nalezl v esejích, které začal sepisovat kolem roku 2010. Předloni tento svazek dokončil a vydal.
Pojďte, něco vám povím
Oněch esejů o metodě obsahuje svazek Spisovatel jako povolání jedenáct. Jsou vzájemně provázané, stylisticky naprosto sjednocené. Murakami se v nich rozepisuje o své osobní cestě k literatuře, o svých pracovních postupech, vysvětluje své pojetí literatury, přibližuje, jak žije – v jakém pracovním rytmu je mu nejlépe.
Murakami je absolutně osobní zcela vědomě, ovšem i nevědomě. Průběžně zdůrazňuje, že přibližuje výhradně svoji dráhu, své postupy, svá přesvědčení, že nechce hovořit za nikoho jiného než za sebe, neboť svět je barevný a každýmá své způsoby. Navíc, tvrdí, neumí teoretizovat: „Logické a abstraktní úvahy nejsou nic pro mne.“Ta nevědomá rovina se projevuje v téměř úplném soustředění na sebe sama. Murakami s jistou obsesí opakuje například to, že píše pětatřicet let, a co z toho (pro něho) plyne; tento cizelér vlastních textů – proces opakovaného přepisování svých próz detailně také přibližuje – jednotlivé eseje sice formálně sjednotil, v tónu je vypiloval, ale již „neviděl“, nebyl s to zredukovat opakovaná, redundantní konstatování o své osobě a tvorbě. Rovněž tak „lidová“dikce jeho esejů jde někdy přes míru: představoval si při psaní, že s ním „sedělo v malé přednáškové síni třicet až čtyřicet lidí a já k nim promlouval comožná nejpřátelštějším tónem“. Jenže oslovování publika nejednou vyznívá spíše shovívavě a pedagogicky než jako rozmluva, v níž má přednášející své publikum za zcela rovnocenného partnera. Občas Murakami zní jako aktér při diskusi ve veřejné knihovně, kam přicházejí i čtenáři, na něž není dobré a možné klást vyšší nároky, ale přitom je třeba programem uspokojit také je.
Ale buďme spravedliví: pohnutky, které tohoto Japonce přivedly k psaní, či postupy, jichž používá, Murakami líčí v úhrnu dosti zajímavě, poučeně i poučně, ale samozřejmě nikoliv „použitelně“. Každá taková autorská poetika ametoda je originálem, z něhož si lze vzít nanejvýš zásady, avšak nelze se jimi doslovněji řídit.
Murakami se tedy ve Spisovateli jako povolání koncentruje na sebe a na literaturu jako takovou; okolní svět, jeho stav, do esejů příliš neproniká. Výjimkou jsou pasáže v osmém z textů, nazvaném O škole. Tady tvůrce vystoupí ze své věže ze slonové kosti a komentuje stav japonského školství i japonské společnosti jako celku. Kriticky se vyjadřuje k výchově, jež vede k zestejnění individuí, k systému, jenž veškerou aktivitu utilitarizuje, poměřuje čísly, dbá na výkon jako takový. To podle něho byla i jedna z příčin atomového neštěstí ve Fukušimě.
UMurakamiho se ovšem vyskytuje obrovský paradox: on sám po celou knihu informuje o své systematičnosti, výkonnosti, neústupné pracovitosti. Brzy chodit spát, časně vstávat, psát a psát – dostat ze sebe denní dávku znaků; pak relaxovat, běhat, programově utužovat tělo a mysl. Tento kritik spartánských metod, které jsou rozšířeny v jeho rodné zemi, je sám provozuje a je vlastně jejich produktem.
Postupně je čím dál nápadnější, jak Murakami jednostranně odhaluje své ledví. Byť hovoří o své každodennosti, mlčí o svých blízkých: nanejvýš zmiňuje svou manželku (a to velmi krátce: pouze coby kritickou čtenářku právě dokončených rukopisů) a stopově zaznamená existenci svých rodičů. O potomcích ani slovo. Asi je nemá, říkáte si tedy. A skutečně: ke konci knihy jednou jedinou větou sdělí: děti nemám – a tečka. Víc se o tomto aspektu jeho života nedozvíme. Je zkrátka zřejmé, že tuto fazetu existence má Murakami naprosto zakrytou svou vášní pro psaní a pro svůj zavedený životní rytmus. Řadí se tím k plejádě mužů pera, jimž se potomci do života nevešli. Mužů cele koncentrovaných pouze na literaturu: Franz Kafka, Hašek, Hrabal, Rilke, Karl Kraus, Karel Čapek, Bernhard, Kundera… A to jsme opravdu namátkou jen „hrábli“do autorů středoevropského okruhu. Jestli se Murakami k nim řadí i uměleckým významem svého díla, není předmětem této recenze; nadto právě tohle teprve musí prověřit čas.
„Není to nakonec taky určitá výpověď o době, ve které patří k nejznámějším spisovatelům světa někdo, kdo se nemusí potkávat s lidmi, sedí doma a něco si šmudlá a tu a tam v něm probublá neuvěřitelně obří záchvat egoismu?“ptá se na konci doslovu editor českého vydání – básník a literární historik Michal Jareš. Asi bych to takto příkře nenapsal. Respektive: celá tahle kniha je projevem (nutného?) egoismu, k němuž se všakMurakami otevřeně a opakovaně přiznává. Jestliže politika a vrcholný byznys, zjistilo se, přitahují psychopaty, pak asi literatura provozovaná na určité úrovni a s určitou intenzitou přitahuje těžké egoisty.
Haruki Murakami: Spisovatel jako povolání