Bondy a sprosťárny

Vešla ve známost epizoda z brněnské konzervatoře. „Pravidla jste porušila tím, že jste s naší studentkou Pavlou Limmlovou nastudovala problematický text Egona Bondyho, který obsahuje velké množství nejhrubších vulgarit,“napsal ve vytýkajícím dopise Věře Zástěrové ředitel té instituce Pavel Maňásek. Pedagožce udělil důtku. Školní komise osmnáctileté studentce herectví zakázala účast na recitační soutěži a vůbec veřejnou prezentaci. (Mimo jiné recitovala: „ Už konečně do prdele/ se vším onanismem/ samospasitelné omrdávání se/ slavného vždy vítězného/ všepřemáhajícího života/ už konečně do prdele/ se vším tím hnusným / pokryteckým haraburdím / slávy mateřské a lásky dětinné...“)

Pavla Limmlová nicméně na své triko vystoupila na Poděbradských dnech poezie, kde za přednes Bondyho obdržela Cenu Českého rozhlasu. Šéf Herecké asociace Jiří Hromada napsal řediteli konzervatoře v Brně dopis, v němž mezi jiným stojí, že „studentka i její pedagožka zaslouží spíše uznání a pochvalu“za to nastudování.

Jestliže řídím takovou instituci, jako je umělecká konzervatoř, a nesouhlasím s tím, aby byla spojována veřejně s prezentací vulgarit, lze to nazývat cenzurou? Vulgarita je velmi subjektivní kategorie...

Jak je nyní zvykem, ihned se strhl povyk naditý silnými slovy. Ředitel Petr Maňásek je v médiích vydáván za cenzurního zlosyna, jenž nectí umění. Je připomínán proces se skupinou Plastic People of the Universe, která Bondyho texty zpívala a ocitla se i za to v sedmdesátých letech před soudem. Ředitel se brání, že jeho rodina byla po únoru 1948 tvrdě pronásledována a rozhodně pro cenzuru není. Smutné a nevkusné, zejména to hledání paralel s procesem proti „Plastikům“. Nevkusné proto, že vyřvávat zcela svobodně a naprosto bez rizika „Pozor, zase je tu totalita!“samo ihned vyvrací existenci totality.

PanaMaňáska neznám, situaci a atmosféru na jím řízené konzervatoři rovněž ne, ale několik obecnějších vět k tomu snad učinit lze.

Ředitel si tu důtku paní učitelce Zástěrové mohl odpustit a studentku Limmlovou by mohl (aspoň tiše, pro sebe) respektovat za to, že si stála za svým a na soutěž odjela.

Ale pak jsou tu obecnější otázky: Jestliže řídím takovou instituci, jako je umělecká konzervatoř, a nesouhlasím s tím, aby byla spojována veřejně s prezentací vulgarit, lze to nazývat cenzurou? Vulgarita je velmi subjektivní kategorie. Stejně jako kýč: co kdyby ředitel konzervatoře stejně protestoval proti kýči na škole – byla by to cenzura? A co kdyby se na škole nastudovala inscenace problematická nebo nejednoznačná rasově – a on ji tam nechtěl, byla by to cenzura? A kdo by tu správnou míru vulgarit, kýče či rasismu určil? Na to existuje nějaká zavazující instituce?

Těch ne úplně jednoduchých otázek je příliš mnoho, než aby se s „případem“Bondy v Brně a jemu podobnými zacházelo tak humpolácky, jak se to nyní děje.