Idios logos a kachny
Před pár dny jsem si pročítal Orwellův román 1984. Je v něm jedna podivuhodně hezká pasáž. Ona pasáž – možná na první pohled vlastně dost nenápadná – zní:
Když se tak Winston díval na tu tvář bez očí, s čelistí rychle se pohybující nahoru a dolů, měl zvláštní pocit, že to ani není skutečná lidská bytost, ale panák. Z člověka nemluvil mozek, ale hrtan. Žvanění, které z něho vycházelo, se skládalo ze slov, ale nebyla to řeč v pravém slova smyslu: byly to zvuky vydávané bezděčně jako kachní gágání…
Není ta Orwellova pasáž, v níž se hlavní hrdina podivuje zvláštní plynulosti té kachní a veřejně plně uznávané řeči jednoho svého kolegy z ministerstva pravdy, nadčasová? Nehodí se právě tak do orwellovského světa prošpikovaného newspeakem jako do kteréhokoli jiného světa (včetně toho našeho)?
Jen si všimněte, jak někteří lidé kolem vás dokážou dennodenně mluvit o čemkoli při kterékoli oficiální příležitosti. Jak se při tom vůbec nemusejí ovládat, jak dělají velice přirozené vtipy, jak používají překrásné obraty, na které jejich partneři v diskusi reagují zrovna tak překrásnými obraty, které jim vy – němí pozorovatelé – můžete jenom závidět, protože takových obratů nejste schopni, a tak se jen usmíváte a snažíte se odpočí- távat vteřiny, které chybí do chvíle, kdy to celé skončí.
Tito gágající – ti, co dokážou vládnoucí jazykovou normu používat správně – panují nad veřejným diskurzem. Když gágání těch lidí slyším, rád chodím jinam. Mezi ty, kteří negágají, protože to taky – a ještě mnohem a mnohem méně než já – neumějí. Mezi bezdomovce či narkomany – mezi lidi všelijak vyloučené a žijící na okraji. Prostě a jednoduše mezi všechny ty, o kterých Pierre Bourdieu v jedné ze svých knih hovoří jako o idios logos – tedy jako o lidech, kteří jsou neznalí slova (toho slova, které právě vládne) a kterým v důsledku jejich neschopnosti zbyl jen jejich život holý, nikoliv život společenský.
Nenechme se totiž mýlit československouminulostí – cenzura (nebo si za to dosaďte nějaké jiné, patřičnější a subtilnější slovo), to není nutně nějaká instituce, která sankcionuje nějakého člověka, který překročí jasně kodifikovanou normu; cenzura je dnes (a vždy byla) mnohem jemnějším nástrojem. Nejlepší cenzurou je ostatně ta, která se explicitně vůbec neprojevuje, protože nemusí, jelikož lidé jsou vychováni a vedeni ke kachnímu gágání tak dokonalým způsobem, že vůbec nevědí, že gágají, a myslí si, že říkají přesně to, co říkat chtějí, a cítí se tak svobodní, jak jen svobodní býti mohou.
Ale přes to všechno: gágají – a mělo by se to říkat, protože někdy už máte těch všudypřítomných kachen až po krk. A i když s tím nelze nic dělat, alespoň si tím, že to vyslovíte, trochu ulevíte. A to za to stojí, alespoň si to myslím.
Lidé jsou vychováni a vedeni ke kachnímu gágání tak dokonalým způsobem, že vůbec nevědí, že gágají, a myslí si, že říkají přesně to, co říkat chtějí, a cítí se tak svobodní, jak jen svobodní býti mohou