Poučení z uranového vývoje
Dobývání jedné suroviny končí, těžba jiných zůstává. Těžaři by se mohli učit větším ohledům na své sousedy
Minulý čtvrtek vyjel poslední vozík z uranového dolu Rožná na Vysočině. Po jedenašedesáti letech skončilo v tuzemsku dobývání suroviny, od které jsme si v počátcích slibovali kouzla. Elektřinu skoro zadarmo, hory přemístěné jedním stisknutím knoflíku a případně také konec světa, až někdo zmáčkne jiné tlačítko. Nová energie měla proměnit naše životy.
Česko na uranové doly nemá úplně dobré vzpomínky. Pamatujeme si z nich hlavně koncentráky u Jáchymova, vynucený export rudy na východ a pumpování kyseliny sírové do podzemí. A kromě paměti nám zůstaly také naprosto hmatatelné suvenýry. Nedaleko České Lípy v hlubinách leží jezero toxického roztoku o objemu slapské přehradní nádrže. Do země jsme tu načerpali čtyři miliony tun vitriolu. Čištění potrvá léta. Účty už činily čtyřicet miliard korun a dalších několik desítek miliard ještě utratíme.
Také konvenční uranové šachty za sebou nechaly viditelnou stopu. Odkaliště, kde skončilo deset milionů kubíků rozemleté horniny, v Rožné zabrala bezmála čtvereční kilometr krajiny. Nicméně dodatečně lamentovat se hodí leda v učebnicích dějepisu. Jestli chceme dobývat uran (a rovnou ho nakládat na vagony směr Sovětský svaz), je otázka, kterou bychom si možná chtěli, jenomže nesměli, položit koncem čtyřicátých let. Teď už je passé. Přitom máme jiné, současnější trable. Uran přece jen není jediná surovina, jejíž dolování proměnilo nejeden kout naší země.
Snižování závislosti
Představte si, že večer najdete před dveřmi hromadu všech materiálů, které jste dneska použili. Budou v ní suroviny k výrobě zubní pasty i dřevo, z něhož vznikly vaše ranní Lidovky. Kousek auta i všech spotřebičů a nábytku ve vašem domě, který z jejich celkové životnosti na dnešek připadá. Jedna desetimiliontina ze štěrku, asfaltu a cementu použitého na každou dálnici, chodník nebo budovu, co jsme ten den v Česku postavili. Ropa i uhlí, jež spálíte vy nebo váš dodavatel elektřiny. Dusík a fosfor, kterými zemědělci na poli pohnojili vaše potraviny.
Halda by vážila 44 kilogramů. Každý rok společně spotřebujeme kolem 160 milionů tun materiálů. Skoro polovina z toho pochází z dovozu. A většinu z nich někdo někde vydoloval, vytěžil nebo pokácel. Suroviny očividně potřebujeme. Jenomže po jejich dobývání nám ledaskde zůstávají vystěhované obce, toxické odpady a krajina převrácená vzhůru nohama. Standardní odpověď dvacátého století zněla, že sousedé a život musí ustoupit společnému prospěchu. Nešlo by to ještě jinak? Děkovačka asi nejméně populárního těžebního odvětví v českých dějinách je dobrou příležitostí rozmyslet si, jak dál.
Bez některých surovin se snad časem obejdeme. Elektřina se dá vyrábět jinak než z uhlí. Ale kovy nebo plasty, dřevo, štěrk či kaolin a myriádu dalších rozličných materiálů dost dobře nelze nahradit. Daly by se ovšem používat chytřeji. Naše ekonomika teď funguje jako průtokový ohřívač. Vydolujeme, použijeme a obratem zahodíme. Nejde jenom o třídění odpadků, i když v něm také máme rezervy: Česko skoro dvě třetiny komunálního odpadu vyhazuje na skládky nebo spaluje, zatímco belgické Vlámsko recykluje více než 70 procent. Pomalu se však vynořuje recyklace 2.0, která dokáže více než čtyři barevné kontejnery. Zboží s delší životností a sofistikované výrobky, co se dají snadněji opravovat. Nebo technologie, jež umí opět použít nejen materiál, ale také dílčí složky, aby recyklaci už nekomplikovaly slitiny, lamináty, polymery nebo nátěry. Postupně, krok po kroku, takhle snižujeme svou závislost na přírodních zdrojích.
Snižujeme, ale neskoncujeme s ní. Doly a lomy jsou a budou součástí našich životů. Snad menší, nicméně pořád neodmyslitelnou. Proto nadešel čas na konverzaci, kterou dlouho odkládáme. Důlní společnosti reklamace ponejvíce odbývaly argumentem, že suroviny prostě potřebujeme a hotovo. A naopak, prakticky jediný recept, jak předejít ekologickým škodám, léta spočíval v odmítnutí těžby.
Kosmetické úpravy nestačí
Salvadorský parlament v březnu rozhodl, že v celé zemi napříště není povolena těžba zlata a všech ostatních rud. Nejmenší a nejhustěji osídlený středoamerický stát má kritický nedostatek čisté vody a nešťastné zkušenosti s dolováním. Jeho motivace se proto dá pochopit. Neobvyklý zákon podporovaly i humanitární organizace. Očividně to však není řešení, které by se dalo opakovat ve velkém.
Potřebujeme formuli na doly a lomy, které nás uchrání před dalšími Salvadory. Hlavně se to týká surovin, kterých budeme časem v Česku těžit nejvíce: kamene, štěrkopísků a vápence. Báňské firmy by se mohly učit větším ohledům na životy a domov svých sousedů, než doposud uměly. Námitky se nedají řešit kosmetickými úpravami a slibem, že z vytěžené jámy později vznikne něco smysluplného. Zatímco my ostatní bychom měli uznat, že nemáme na výběr mezi bezvýhradnými Ano a Nikdy.