Macronovy evropské vize

výdajů v NATO, i když to ještě bude hrbolatá cesta.

Vzhledem k tomu, že je NATO (na rozdíl od EU) celkem funkční, akceschopná a zaběhlá organizace, která se na nočních summitech nehádá o řízení a portfolia, není teď asi důvod něco zásadním způsobem rozorávat a budovat ještě obrannou unii EU, když v EU nefunguje ani to, co fungovat má. Kdo by takovou obrannou unii řídil? Nějaký evropský komisař?

Pokud Trump zase neotočí – což asi neudělá –, je pravděpodobné, že Macron se k tomuto tématu dále vracet nebude.

Jako realističtější se jeví Macronův plán na větší integraci eurozóny, včetně té politické, na ekonomickou vládu eurozóny, na evropského ministra eurozóny, na společný dluhopis apod.

To už je ale poměrně tradiční a stará mantra francouzské politiky. Francie už před vznikem eurozóny chtěla více integrovaný prostor společné měny, od té doby ho žádá opakovaně, po finanční krizi roku 2008 dvojnásob. Německo to ale vždycky odmítalo. Sny o větší integraci eurozóny artikuloval i odcházející francouzský prezident Hollande; neprosadil vůbec nic.

Komentátor Financial Times Wolfgang Münchau se zamýšlí nad tím, co má Macron vlastně dělat, aby se nestal jenom dalším Hollandem, dalším francouzským proevropským reformátorem, dalším neúspěšným francouzským politikem, který nic neprosadí, který na všechno uslyší jenom německé „nein, nein, nein“.

Jsou tu dva způsoby a přístupy. První říká žádat hodně a vybojovat alespoň něco. Žádat společnou daň, společ- ný dluhopis, společnou ekonomickou vládu i opravdovou bankovní unii.

Druhý, který Münchau Macronovi doporučuje, říká zaměřit se na jednu věc, jít do hloubky a vybojovat právě alespoň tuto jednu věc. Tou jednou věcí by mělo být dokončení bankovní unie a zavedení společného pojištění vkladů v rámci eurozóny. Rozbije se tak začarovaný kruh, kdy banky nakupují dluhopisy národních států a ty jsou pak na bankách závislé a nenechají je padnout. V rámci bankovní unie by mohli Němci slyšet na to, že opravdu bude konečně fungovat tzv. no bail-out clause (zákaz záchrany bank z peněz daňových poplatníků). Banky už nebudou moci být zachraňovány jednotlivými státy. Němci také navrhují vznik Evropského měnového fondu na způsob MMF. To by Francouzům mohlo vyhovovat. Je to sice diskutabilní, ale patrně nebude třeba měnit základní evropské smlouvy, což je pro Německo zatím tabu. V německém tisku se v poslední době objevují tzv. balonky navrhující, aby Německo na společné pojištění vkladů přece jen kývlo.

Státy střední Evropy (a také Dánsko a Švédsko) si musí uvědomit, že jakmile se toto prolomí, bude dvourychlostní Evropa zpečetěnou realitou. Němci dosud nechtěli střední Evropu nechat stranou vyšší integrace, je to přece jen jejich zájmový prostor. Možná se to změní, nevíme. Na druhou stranu – pokud vznikne jasná vnější slupka, možná se do ní časem bude chtít vrátit Británie.

Autor je předsedou správní rady Institutu pro politiku a společnost