Příběh banderovce osvoboditele
V armádě mě nikdo nehledal,
Němcům, sovětským partyzánům i polské Zemské armádě. Zvlášť mezi banderovci a Poláky vládlo nepřátelství na život a na smrt. „Naši lidé byli zpočátku u okupační policie, aby získali zbraně. Pak přišel rozkaz dezertovat do lesů, a když se tak stalo, na uvolněná místa v Polizei se hlásili Poláci, kteří pak chodili s Němci na represe. Když začali s napichováním ukrajinských dětí na kůly, byla z toho nemilosrdná válka,“vypráví Anatolij Drozdovič o svém vidění tehdejších událostí.
Historici se ale na polsko-ukrajinské masakry dívají trochu jinak. Existují už poměrně jasné důkazy, že špičky UPA od roku 1943 nařizovaly hromadně vyhánět a likvidovat polské obyvatelstvo s cílem vytvořit etnicky čistý ukrajinský stát. Počet obětí se odhaduje až na 100 tisíc Poláků a 20 tisíc Ukrajinců.
Úkryt v sovětské armádě
Anatolij se prý staral hlavně o hospodářství a jeho největší starostí bylo naplnit sklady, když se blížila sovětská ofenziva. Ačkoli na některých místech, zejména v Karpatech, bojovala UPA proti Sovětům organizovaně do roku 1947, Drozdovič říká, že po příchodu Sovětů na podzim 1944 byli prakticky ochromeni.
„O kom se vědělo, že sloužil u banderovců, toho okamžitě zatkli, vodili po různých místech a nechávali jim plivat do obličeje,“vzpomíná. V tu chvíli mu došlo, že musí zmizet: „Jeden známý pracoval na velitelství Rudé armády. Říkám mu – můžeš mně udělat odvodní papíry? Tak jsem byl v armádě, kde mě nikdo nehledal.“
Narukoval k ženistům, mezi jejichž úkoly patřilo také odminovávání a likvidace nevybuchlé munice. Dostal se do Drážďan, kde, jak vzpomíná, zachránil německého zajatce: „Naši ho vedli za poslední dům. To se tak říkalo, když chtěli někoho popravit. Vidím, že patří k ženistům. Tak říkám: dej mi toho Němce. Pomohl nám s od- minováváním a pak jsme ho pustili.“Ve tři ráno devátého května přišel rozkaz urychleně se přesunout do Prahy. Drozdovič vzpomíná, jak odstraňoval velkou minu v jedněch pražských kasárnách, poté už jeho jednotku převeleli do Kralovic a do Žatce, kde měl krátký románek s dcerou místního lékaře.
„V Žatci jsme poslouchali rádio a tam říkají, že ruští vojáci někde ve vesnici ukradli prase. Smáli jsme se tomu, Rusové jsou holt všude Rusové. A za dva dny přišel příkaz: pakovat se poklusem, všichni vojáci Rudé armády musí z Československa. Říkali jsme si tehdy, že se to s tím prasetem dozvěděl Stalin...“vzpomíná pan Anatolij. Sloužil ještě v Maďarsku a Německu, začátkem prosince 1946 demobilizoval.
Mírového života v civilu si užíval tři měsíce, 3. března 1946 ho zatkla tajná policie NKVD. Soused, kapitán NKVD, si ho nechal přivést do kanceláře a poradil mu: „Při vyšetřování odkývej všechno. Šetři si zdraví, budeš ho potřebovat.“Drozdovič je mu dodnes za tuto radu vděčný. U soudu bylo pět lidí obviněných ze spolupráce s banderovci, proces trval pět minut a každý dostal 25 let. Odvezli je vlakem a lodí do Norillagu, komplexu táborů v Norilsku za polárním kruhem, kde byly jedny z vůbec nejhorších lágrů v SSSR.
V květnu 1945 osvobozoval Prahu. V řadách sovětské armády se ale Anatolij Drozdovič ve skutečnosti skrýval, protože předtím bojoval doma na Ukrajině u banderovců. Jeho příběh ukazuje komplikované sovětské poměry, kde byl každý každému potenciálním nepřítelem.
Rebelie za polárním kruhem
V padesátých letech bylo v Norilsku až 70 procent vězňů banderovců s běžnou sazbou 25 let. Anatolij Drozdovič tu zažil povstání, které trvalo 69 dní a bylo nejdelším v historii sovětských lágrů. Vypuklo koncem května 1953 jako reakce na zklamání z amnestie po smrti Stalina, která se netýkala politických provinění. „Přivezli k nám vězně z jiných lágrů ve Střední Asii, kteří už měli za sebou jiné rebelie, brutálně potlačené tanky.“Napětí začalo růst i v Norilsku, vězni pak odmítli vycházet z baráků a pracovat. Drželi se tři měsíce, vyjednávání k ničemu nevedla.
Objevila se rota vojáků, kterým vězni říkali „hlavořezové“, a ti začali s likvidací rebelujících táborů. „Jako první přišel na řadu ten ve městě, 80 lidí tam zabili, na 300 zranili,“vzpomíná Drozdovič. Tábor, kde přebýval, měl být pacifikován až jako poslední. Jeden z vězňů měl ale bratra na strážní věži a jeho prostřednictvím odsouzení získávali zprávy. „Varoval nás, že hlavořezové pijí koňak, píchají si narkotika a kouří silné cigarety, zkrátka chystají se na útok. Takže se sešel náš vězeňský výbor a rozhodl se vzdát.“Vězně pak vyhnali do tundry a roztřídili na ty, kdo je vinen a kdo nevinen, Drozdovič se ocitl v druhé skupině, protože měl předtím přístup k telefonu a předával zprávy ostatním lágrům, obvinění ale ustál a v roce 1954 se díky amnestii vrátil domů.
Krutá doba, drsné metody
Dnes ničeho nelituje. UPA považuje za nejvíce organizovanou armádu, kterou kdy viděl. Rád mluví o tom, že ve svém životě zachránil život několika lidem. Kromě nešťastného Němce z Drážďan také dvouleté maďarské dívce, která spadla před přijíždějící vlak, a nikdy neprozradil skrývající se Židy. Ačkoli pogromy banderovců na Židy například v roce 1941 jsou obecně známé, Anatolij Drozdovič tvrdí, že UPA se k Židům chovala slušně. Jeden z nich dokonce sloužil v jeho oddíle. S Poláky, Sověty i Němci už to bylo jiné, mimořádně krutá doba si ale prý žádala drsné metody: „Bylo to jednoduché. Buď my je, nebo oni nás. Jiná možnost neexistovala,“uzavírá veterán několika různých front.