Jak udržet civilizaci

Je třeba přiznat dočasnou porážku rozumu, „převzít“témata populistů a pokusit se je převést do přijatelnějšího rámce

(Shakespeare se zjevně opíral o reálné vylíčení této události římskými historiky).

Nejprve předstupuje před římské občany Brutus. Vyznává se z lásky k Caesarovi, ale zároveň zdůrazňuje, že více než Caesara miloval Řím, a proto musel jeho přítel zemřít. Je lépe, je-li mrtev a Římané nejsou otroky, ale svobodnými muži, jež si už nemůže Caesarova ctižádost podrobit. Patetické odvolání se na svobodu plní v dané chvíli účel – Brutus je pozdravován a jsou mu jako zachránci římské svobody navrhovány různé pocty. Dobrovolně však vyklízí scénu a umožňuje ušlechtilým gestem Marku Antoniovi, Caesarovu politickému stoupenci, veřejné rozloučení s poraženým adeptem samovlády.

Ten přináší Caesarovu mrtvolu a jeho pozice se zdá po nadšeném přijetí Brutova projevu římským lidem, který se raduje nad tyranovým skonem, krajně nesnadnou. Postupná proměna smýšlení římských občanů Antoniovou řečí je fascinujícím příkladem populistického mistrovství, u něhož se musíme zdržet.

Populistické mistrovství

Marcus Antonius si svou nelehkou výchozí pozici uvědomuje, a proto promluvu začíná krotce. Přichází pouze, aby Caesara pohřbil, a nikoliv chválil, vždyť vznešený Brutus řekl, že Caesar byl ctižádostivý a Brutus je ctihodný muž. Toto „Brutus is an honourable man“se pak ozvěnou a v refrénu Antoniovou promluvou vrací. Vyjadřují-li však zpočátku tato slova povinnou úctu ke „vznešenému Brutovi“, postupně se s ohledem na sdělované skutečnosti stávají ironickými, výsměšnými a nakonec prudce útočnými.

Jak totiž může být Caesarův vrah „ctihodným mužem“, když Antonius postupně sděluje a připomíná Caesarovy zásluhy o římský stát a nakonec se vytasí i se závětí, jejíž přečtení záměrně oddaluje, aby se v dramatickém finále odhalilo, že tento dle Bruta „nepřítel římského lidu“na každého z občanů pamatoval částkou 75 drachem i dalšími výsadami?

Především však Antonius zahání střízlivý úsudek rozumu a otvírá všechna stavidla, jež by mohla bránit nekontrolovanému průchodu emocí. On, který vlastními slovy „není řečník jako Brutus“, občany dojímá zármutkem nad ranami do těla toho, kdo nade vše miloval římský lid. A ten, hnětený jeho populistickým uměním, se mu poddává – před chvílí do nebes vynášený zachránce římské svobody Brutus je rázem odporný zrádce, na němž je třeba pomstít smrt milovaného Caesara.

Příběh demokracie

Z uvedeného lze vyvodit, že je nebezpečné vyklidit pole a v nemístné demokratic- ké ušlechtilosti přenechat populistům prostor, v němž mohou lid nerušeně ovlivňovat. Přitom tento lid je vrtkavý, rád naslouchá tomu, kdo mu umí lichotit, a neméně rád rezignuje na rozum a nechá se unášet city, v jejichž logice pak jedná. Největší váhu u něho má ten, kdo mluvil poslední (včerejší nadšení nic neznamená), a více než zanícení pro abstraktní hodnoty u něho váží materiální výhody, jimiž má být obmyšlen.

Není výše uvedené (s nezbytným zjednodušením) trochu i příběhem české demokracie po roce 1989, v němž Václav Havel a další disidenti „nabídli lidu svobodu“, ale zároveň v nemístně ušlechtilém gestu umožnili pokračovat komunistické straně, jež se jim za to odvděčila soustavným a zlovolným podrýváním jejich daru? Stejně jako si dostatečně neohlídali působení dalších politiků „zlé vůle“a nedokázali jejich populistickým nabídkám důsledně a účinně čelit.

Proto jsme nyní v nezáviděníhodné situaci, kdy svoboda pro mnohé nic neznamená a lidé „v emocionálním rauši“ochotně popřávají sluchu různým demagogům a vševědům, kteří to s nimi nemyslí ani trochu dobře. Není to třeba i nedávný příběh ruské a aktuálně i americké demokracie? A lze s tím něco dělat, když lid je pořád takový, jak ho vylíčil Shakespeare, a v demokracii vládne a rád sedá na lep těm, kdo se jím sice zaklínají, ale jinak to s ním nemyslí ani trochu dobře?

Jak jinak

Přesto není třeba nad lidem lámat hůl a po vzoru východoněmeckých soudruhů po povstání roku 1953 tvrdit, že ztratil důvěru strany a vlády. Jak už totiž naznačil „pan Guillaume“, ne vždy nenaslouchá hlasu rozumu, ale zejména, cítí-li se zoufalý nebo chce potrestat elity, jež se k němu chovají natolik přezíravě, že u nich ztrácí pocit opravdového a upřímného zastání.

Tehdy přichází „hvězdná hodina“populistů a demagogů, kteří ovládají umění vyřadit jeho zdravý racionální instinkt ve prospěch citového dryáčnictví a vyděračství. Co by byl sebevíce charismatický křikloun Hitler bez pozadí doby, v níž její elity nejprve nahnaly miliony na jatka první světové války a o deset let později nedokázaly zabránit devastující ekonomické krizi? Nic – směšná figurka regionálního významu, zajímavá pouze jako okrajový kolorit „velkých dějin“.

Ale vraťme se k jeho učiteli – a tím na horkou italskou půdu, kde se to ve 20. století populisty různého zaměření a druhu jen hemží. Benito Mussolini, dříve přesvědčený socialista, se po Velké válce stává hlasatelem obnovení slávy a významu římského impéria a spojuje fašismus s mimořádně pružnou dialektikou populistického hnutí. Je zde sice duce, ale i Pópolo, jemuž je lichoceno a který se stává divákem i účastníkem představení, jež mu mají dát zapomenout na neútěšnou realitu všedního dne.

Silní italští komunisté nezůstávají pozadu – „Avanti pópolo (!), a la riscóssa, bandiera rossa, bandiera rossa…“– zpěvem této revoluční písně se pokouší „záporný hrdina“Kunderova Žertu dojmout tehdejšího předsedu italských komunistů Palmira Togliattiho při jeho projevu na Staroměstském náměstí. Ani zde nepatří symboly, zpěv a divadelní sebeinscenace hnutí k folkloru hnutí, ale k jeho jádru, bez něhož by bylo v apelu na lidové vrstvy a ve snaze vypojit rozum z rozhodování nemyslitelné.

S bývalým italským premiérem Silviem Berlusconim se dostáváme na práh populistické současnosti, kde překvapuje zhlédnutí se lidových mas v oligarchických vůdcích. I když to možná překvapivé není a jde jen o důsledek úpadku vzdělanosti v „době internetové“a infantilního konzumentského životního stylu, kdy tito stvořitelé „velkých majetků“jsou jako lidové vzory vyzýváni, aby recept na svůj společenský vzestup ve vedení státu přetavili do blahobytu pro „všechen firemní lid“.

Byli by však úspěšní, kdyby je elity zejména svým korupčním chováním a následným zametáním policejního vyšetřování, ba i ohýbáním práva „nestvořily“? Těžko se odolává vábení populistů, nemáte-li ani průměrný plat a denně slyšíte o aroganci moci, jež se vám vysmívá do očí. To se pak jednoho dne vzedmou emoce a rozumné argumenty, na něž byste snad slyšeli, jdou stranou. Je zde vůdce a hnutí, jež má vizi nápravy, a vy jim věříte, neboť nemůžete jinak – a především nevíte po všech zklamáních, „jak vlastně jinak“…

Demagogie

Někteří říkají, že „nálepkovat populismem“je zlý, předsudečný záměr, protože chcete druhé diskreditovat, zatímco oni jen sledují oprávněné zájmy lidu. A ty často oprávněné jsou. Zásadním problémem je, že jde o pravdy vytržené z kontextu, podávané formou neobjektivní a povrchní kritiky, přičemž jako náprava se prezentují nezřídka stěží proveditelné projekty, nebo dokonce jen líbivé proklamace.

A to všechno při převážně agresivním pojetí, které nepovažuje druhého za legitimního soupeře, ale protivníka, jehož je třeba potřít a zadupat do země. Jak napsal francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupéry (1900–1944) ve své knize Let do Arrasu – demagogie nastupuje, když v touze po společném jmenovateli princip rovnosti degeneruje v princip identity.

Populisté a jejich hnutí se často představují jako „nový začátek světa“(či alespoň zásadní obroda současného), kdy lze nově definovanou společnou identitu na způsob slepé víry buď přijmout, nebo odmítnout. Nic mezi tím – a pod touto vlajkou sdružení „věřící“(možná lépe „sektáři“) jsou pro rozumnou argumentaci ztraceni.

Marné jsou jakékoliv důkazy – věří v politického vůdce a jeho program, na vlastní úsudek rezignovali a hlas rozumu k jejich uším nedolehne. A běda světu, je-li populistický vůdce narcistní, omezeného rozhledu a zralý pro psychiatra, což je u „významných vůdců“takřka pravidlem a vlastně i nezbytnou kvalifikací pro vykonání rozvratného díla.

Svoboda pro mnohé nic neznamená a lidé popřávají sluchu různým demagogům a vševědům, kteří to s nimi nemyslí ani trochu dobře. Lze s tím něco dělat, když lid je pořád takový, jak ho vylíčil Shakespeare?

Kolektivní nerozum

S ohledem na aktuální situaci světa do popředí vystupuje zejména otázka, v jaké fázi „kolektivního nerozumu“se nacházíme. Má ještě smysl používat racionální argumenty a snažit se přesvědčovat, anebo v „digitální realitě“, v níž jsou lidé s to uvěřit sebeblbější a závratně rychle šířené lži, ignorují fakta a nechají se zmanipulovat kdejakým druhořadým populistickým šmírákem, to už nemá cenu a je spíše třeba zmlknout a hlasem rozumu nepopuzovat „podrážděné“, jak radil „pan Guillaume“?

Ani v druhém případě však nesmí jít o připuštění „apokalypsy“. Právě naopak, je třeba přiznat dočasnou porážku rozumu, nestydět se „převzít“témata populistů a opatrně se je pokusit svést do přijatelnějšího rámce – naplnit svůj nadosobní úkol na tomto světě, který Václav Havel formuloval pro každého stručně a výstižně „udržení civilizace“.

Autor přednáší dějiny práva na PF UK a Metropolitní univerzitě Praha