Není tu zájem řešit zadlužování
Několik nepopulárních poznámek o úvěrech, věřitelích, dlužnících, morální odpovědnosti či neochotě jít ke kořenu věci
Vznikají mapy exekucí, diskutuje se horem dolem, ale beztak se dál budou půjčovat peníze, které neexistují, lidem, kteří nemají na jejich vracení, a ti za ně budou nakupovat věci, které fakticky nepotřebují. Kola ekonomiky se přece musí točit.
VOrientaci LN publikoval letos 8. dubna 2017 Daniel Hůle, analytik společnosti Člověk v tísni, článek Půjčím ti sto, vrátíš mi dvě stě. Kromě exkurzu do dějin dluhů text nenabízí mnoho konstruktivních návrhů co dělat s fenoménem zadlužování a některé Hůlem prezentované názory kolidují s trestním řádem.
Ale to bych nechal stranou. Následující text se pokusí o pohled, který mám za realistický, jakkoliv bude mnohým znít velmi nelibě, ne-li přímo kacířsky.
A nezasloužím si to?
Němčina používá shodný výraz (Schuld) pro dluh i vinu. A tak jak lidé mluví, tak i myslí. V České republice slovo dluh podobnou konotaci nemá. Závazek tudíž není povážlivou částí obyvatelstva vnímán z morálního hlediska jako něco špatného. Střídmost, odříkání, spořivost – tyto pojmy a zásady z praktického života (ať na veřejnosti, ale i v domácnostech) rychle a soustavně mizí. Hesla doby zní jinak: Užij si co nejvíc, Teď, anebo nikdy! Dopřej si! Žiješ jenom jednou…
Námitka, že dluh je prostý morálního rozměru, ať kladného, či záporného, že jde o pouhý nástroj, který může být dobrý i zlý, taková námitka není správná. Úvěry jsou totiž droga, stejně jako heroin nebo hrací automaty. Zločinci při páchání činu nemyslí na to, že budou chyceni, Obdobně dlužníci nepředpokládají, že nebudou moci splácet. Mnoho z nich prostě neřeší, jak budou úhradu dluhu řešit v dobách pro ně příznivých. A v případě třeba rozvodu, nemoci či ztráty zaměstnání? Ty přece nemohu, domnívají se blazeovaně, nastat. Anebo tedy mohou, ale u mě určitě nenastanou, říkají si nejspíš. Nejsofistikovanější plán zní asi takto: Nějak se to potom udělá... Když už se pak něco opravdu „pokazí“, může za to někdo jiný, pokračují ve svých domněnkách. Co na tom, že z hlediska dopadů na rodinu, blízké i celou společnost fakticky jde o iracionální jednání par excellence…
Současně veřejná debata je silně poplatná této logice: vinu za dluh velmi ráda dává věřiteli, dlužníci v podstatě za nic nemohou; dlužník je nemístně často vydáván přímo za bezbrannou oběť. Neslyšel jsem ještě přiznání: Mohu si za to já sám a zasloužím si, co se mi stalo. Ono „zasloužím si“je velice důležité ve smyslu (ne)přijetí viny. Tak jako ve věznicích podle mínění potrestaných sedí téměř samí „nevinní“, tak podobně skoro všechny dluhy jsou vlastně nespravedlivé. Hrstka kauz vybraných z několika milionů soudních řízení slouží jako důkaz nelidskosti celého systému „půjčka–vracení“. Zároveň tvoří beranidlo pro bourání principu „dluhy se platit musí“. Přitom, chladně řečeno, bez znalosti soudního spisu vůbec nelze říci, kdo je v právu a zda srdceryvné historky nejsou pouhé účelové lži. Zkusme vzít na vědomí základní axiom všech debat na toto téma: nikdo nemluví o svých dluzích pravdu.
Hele, to je jen bagatelní…
Do toho vstupuje ze strany státu polistopadová politika podpory morálního hazardu, a to nejen slovními vyjádřeními politiků, nýbrž z pohledu přijímané legislativy. Nejprve stát pod heslem svobody podnikání umožnil vznik společensky pochopitelně nesmírně nebezpečné sítě hazardních podniků. A když mezi jiným právě i toto přineslo varovně vysokou penetraci obyvatelstva zadlužením, stát začal škrtit podmínky pro provozování hazardu, ale zároveň také začal tlačit na snižování nákladů na nedodržování smluv v podobě krácení „odměn advokátů a exekutorů“a na oddlužení bez jakékoliv úhrady věřitelům. V úhrnu to působí jako jasná výzva ve smyslu: Občané, dělejte si, co chcete, nejste a nebudete za nic odpovědní, my politici vás vždy zachráníme.
Cíl je nasnadě: věřitelům má být vymáhání práva znepříjemněno natolik, aby náklady vymáhání pohltily do určité výše celou pohledávku, čím se věřitel raději vymáhání vzdá. K tomu připočteme nedobytnost určitého počtu pohledávek (ti co platí, musí uhradit náklady systému i za ty neplatící). Dluhy do určité výše pak za takové situace opravdu nemá smysl vymáhat. Ono starořímské „Smlouvy se plnit musí“bychom dnes mohli doplnit – „ale až od určité částky“.
Logika tuzemských politiků je taková, že čím méně žalob, tím méně exekucí a konfliktů, a tím šťastnější voliči a více hlasů ve volbách. Odtud zřejmě plyne myšlenka autora výše zmíněného textu Daniela Hůleho, že takzvané bagatelní pohledávky má tzv. slušný věřitel odepsat (prominout, darovat dlužníkovi…), a tedy nevymáhat. Jinak řečeno: běžte do hospody, dejte si pivo a až dojde na placení, řekněte hostinskému, že takové „bagatelní“dluhy slušný člověk nevymáhá.
S touto filozofií souzní povýšenecký názor některých soudních hodnostářů, že místo, aby se soudci mohli soustředit na nalézání práva ve skutečně závažných případech, jsou zavaleni tisícovkami žalob ohledně „bagatelních“dluhů. Nevím, jaký má justice důležitější úkol, než je prosazování obecné zásady spravedlnosti „dluhy se platí“– ať se již jedná o pohledávku z pokuty za černou jízdu, z půjčky na pračku anebo z fúze leteckých společností. Navíc: co je to vůbec „bagatelní“pohledávka? Pro mě je to částka, odhaduji tak jedna až dvě koruny české, kterou za mě na pokladně supermarketu bude ochoten doplatit další zákazník ve frontě, abych jej neotravoval a nezdržoval prodíráním se zpět, když bych měl vrátit zboží do regálu. Ale dají vám snad někde pivo, když nebudete mít, z pohledu justice, bagatelních 25 korun?
Němčina používá shodný výraz (Schuld) pro dluh i vinu. A jak lidé mluví, tak i myslí. V České republice slovo dluh podobnou konotaci nemá.
Vzpoura deprivantů
Celých 9,3 procenta občanů této země ve věku nad patnáct let má exekuci, což současně představuje zhruba stejné procento voličů. A lidé v exekuci, ovšem v určité míře i ti s normálními dluhy, postrádají vinou médií i politiků sebereflexi. Mění se v nebezpečné politické deprivanty. Považují se totiž za neúspěšné a strádající cizí vinou, za vydělené ze společnosti ekonomicky, a tím i sociálně, potažmo politicky, kdy jejich hlas nikdo neposlouchá. Jako by ti ostatní v systému, kde všichni rozhodují o všech a nikdo sám o sobě, měli nějaký silnější hlas.
Ano, tvrdím, že i takzvaný normální dluh, řádně splácený, nežalovaný, neexekuovaný, zkresluje pohled na svět. Po splnění nějakého hmotného přání pomocí úvěru je jakékoliv splácení a z toho plynoucí nutné uskromnění vnímáno coby nespravedlivé omezování. Po fázi radosti (hurá: mám tu věc, službu! apod.) vždy nastupuje smutek. V současnosti běží v televizi reklama jednoho bankovního domu, kdy si maminka půjčuje, aby dcera mohla provozovat moderní pětiboj (střelba, šerm, jezdectví, plavání, běh). Jak moc je nutné si půjčovat na podobné účely? Vzhledem k povinnosti splácet na tom bude rodina příjmově ještě hůře než předtím. Tito deprivanti přitom nevnímají, že fakticky žijí v nejbohatším a v nejsvobodnějším období lidské éry a jsou schopní, v zájmu odplaty za své „ponížení“, podpořit v podstatě jakoukoliv demagogii. Zastávají názor, že nepřítel mého nepřítele (současného systému) je můj přítel, i kdyby to měl být Vladimir Putin nebo Kim Čong-un. Ostatně, proč by v dnešní době populismu nemohl některý politik nabídnout voličům, že zruší jejich dluhy?
Médii šířený myšlenkový konstrukt, že věřitel odpovídá za problémy dlužníka, se už vyvinul i do konspiračních teorií. Vedle zpráv o chemtrails existují „fake facts“o tom, že současné horentní zadlužování lidí je důsledkem spiknutí establishmentu s cílem zotročit občany a učinit je povolnější, poslušnější. Snahu o omezení zadlužování pak lze v rámci těchto spikleneckých vysvětlení chápat coby ochranu svobody a demokracie.
Většina nemá mít nárok
Důvody propadu do dluhové pasti lze rozdělit na několik příčin. Záměrně pomíjím vědomé podvody a programové zneužití něčí závislosti, bezmoci, neznalosti. Jako nucený správce družstevní záložny (kampeličky) jsem se s takovým jednáním potkal takříkajíc naživo: šlo například úvěrové smlouvy s nevidomými nebo o fingování kupních smluv jako smluv zástavních, což následně vedlo k „ukradení“nemovitosti, tj. k převodu bez faktického zaplacení (i když i zde byl prapůvod ve snaze si půjčit). Tato oblast patří do působnosti orgánů činných v trestním řízení. Vzhledem k tomu, že se jedná o zneužití práva, transakce vypadají zdánlivě legálně a oběťmi jsou méně znalí lidé, je zde důležitá i bezplatná právní pomoc a také dodržování zásady nepodepisovat, čemu nerozumím. vedou se, přijdou o práci, mají pracovní úraz a jejich příjem najednou spadne.“Na to namítám: dlužník neví, že lidé jsou smrtelní, že se mohou rozvést, onemocnět, přijít o práci, mít úraz? Zadlužení svědčí o fatálním podcenění základních životních rizik.
Skromnost cti netratí
V internetových diskusích se vyskytují tvrzení, že spotřebitelské úvěry slouží k úhradě školného, nájemného, jídla, obědů pro děti, elektřiny, plynu, prostě běžných výdajů. Jako kdyby neexistovala záchranná sociální síť, respektive nebyly žádné sociální dávky. Lidé používající úvěry na úhradu těchto výdajů doufají v dluhovou amnestii, anebo v nějaký samovolný zánik dluhu? Co má nastat za jeden, dva, tři měsíce? Potopa? Vzít si úvěr na pokrytí špatné sociální situace se nachází pouhý kousek nad přímou krádeží omlouvanou frází „měl jsem hlad, proto jsem krad’“. Je přece morálnější obrátit se na charitu nebo si rovnou sednout na kostelní schody, než spáchat úvěrový podvod nebo vystavit nejen sebe, ale i své blízké, násilí lichvářů. Neexistuje vynucená půjčka (úvěr).
Nezadlužený člověk může díky systému sociální podpory přežít, aniž bude trpět hladem a chodit nahý. Konstrukce existenčního i životního minima, respektive jeho výše, však (ouha!) nepočítá s nákupem tabákových výrobků, alkoholických nápojů a s telekomunikačními službami ani chovem psů či jiných mazlíčků a již vůbec ne se šperky, elektronikou a jinými zbytnými věcmi. Což v současném celospolečenském kontextu je vnímáno jako cosi nespravedlivě, téměř nelidsky nepříjemné a omezující.
Lze namítat, kolika potřebným se pomoci nedostane a mediálně vděčných příkladů se najde jistě dostatek. Do cizích osu- dů, ale i peněz, nikdo nevidí. Mějme proto na paměti, že sociální dávky jsou vypláceny díky ohleduplnosti, milosrdenství ostatních občanů. Jedná se o pouhou fikci sociálního pojištění, a proto by trochu vděku neškodilo. Člověk úplně pláče nad některými příběhy, ale nesměl by zjistit, že dotyčný kouří (průměrné náklady za rok nějakých patnáct tisíc korun), pije alkohol, má domácího mazlíčka (průměrné náklady za rok obdobné), v ruce drží „chytrý“telefon o velikosti malé televize a chuť do práce je u něj mizivá. Peníze, ať vydělané, nebo získané na sociálních dávkách, lidé totiž považují za vlastní. Říkají si: co je, sakra, komu do toho, jak ty prachy použiju?! Na druhé straně své potíže prezentují jako problém celé společnosti. Myslí si, že do toho, jak nakládají s penězi, jim nikdo nemá co mluvit, avšak na druhé straně hlasitě volají: Pohleďte na moji bídu, něco s tím udělejte, musím dostat víc!
Většinu úvěrů si občané berou, jak jsem už podotkl, na základě emocí, touhy, přání „musím to mít, a to teď hned“. Neuvědomují si, že tím rozehrávají ruletu se svým životem. Přitom nikdo z nich si za půjčené peníze nekupuje náhradní ledvinu nebo srdce, ani mu nejsou vnucovány s pistolí u hlavy (tak probíhá až lichvářské vymáhání). Jako kdyby dnes platila zvrácená logika, že kdo nepracuje, má nárok na dávky, a kdo pracuje, má nárok na úvěr. A pokud by prošly parlamentem návrhy ministra spravedlnosti Roberta Pelikána na rozšíření institutu oddlužení, v podstatě by to kodifikovalo právo dluhy nesplácet. Mimochodem, u Ústavního soudu leží návrh na zrušení institutu oddlužení jako formy vyvlastnění bez náhrady (a věc tak možná dopadne jako žádost majitelů domů o odškodnění za regulaci výše nájmů).
Pan Daniel Hůle dovádí ve svém článku právo na úvěr ad absurdum, když tvrdí, že lze úspěšně a férově půjčovat lidem bez příjmu, a to i zadluženým. To ovšem přímo koliduje s trestním řádem. V okamžiku, kdy dlužník má již splatný závazek, totiž není možné, aby hradil závazek mladší, logicky ještě ke všemu použitý na jiné účely než právě na splátku staršího úvěru.
Je nás moc, to projde
Je pravdou, že část dlužníků přijímá úvěry „pod nátlakem“, ale jedná se o tlak vlastních dluhů, o vytloukání klínu klínem. Věřitelé obviňovaní z lichvy a jiného neetického jednání dnes tahají v debatě o dluzích za kratší konec. Jenže „dluhový provaz“má dva trestněprávní konce: nejen lichvu, ale také způsobení si úpadku. Dlužníci by se totiž nedostali do dluhů, kdyby nečinili z vědomé nedbalosti (tedy: věděli, co se může stát, avšak spoléhali se, že se nic nestane) „vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům“– právě takto je definován trestný čin způsobení (si) úpadku (dříve předlužení). A znakem úpadku je: existence více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než jeden měsíc po lhůtě splatnosti a zároveň neschopnost splácet.
Takže už první vyražení klínu dalším klínem, což znamená, že když nemám na splácení první půjčky, vezmu si půjčku další, může znamenat páchání trestného činu. Zde se vynořuje ono „vězení pro dlužníky“, za něž na stránkách LN nedávno plédovala bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová ( Cesty, jež ze šlamastiky nevedou, 18. 3. 2017). Pokud někdo není schopen rozeznat dosah svého jednání, potom přece nemůže mít způsobilost k právním úkonům, a tedy ani volební právo. Většina z exekuovaných dlužníků by zkrátka měla být trestně stíhána, ale – jak již tu bylo řečeno – jde přece o nezanedbatelné procento voličů.
Ukazuje se, že reálnou aplikaci trestního práva ovlivňuje konkrétní společenská atmosféra, obvyklé normy chování, a to bez ohledu na literu trestního zákona. Odnepaměti platí, že více lidí má více práv než jednotlivec. Jeden člověk úmyslně blokující například na pražské magistrále dopravu bude od této aktivity odstaven zákrokem policistů. V případě tisícihlavého davu fotbalových fanoušků však policie dopravu sama nezastaví a situaci pouze „monitoruje“. Dosti podobně se to má s dluhy: aplikace práva (v tomto případě ono ustanovení o trestném činu způsobení úpadku) se rovněž odvíjí od počtu potenciálních pachatelů. Několik set tisíc lidí zřejmě nemůže být souzeno.
Kola se musí točit, ať se děje cokoliv
Existují nástroje k omezení zadlužování. Například zákaz reklamy na půjčky stejně, jako je tomu u cigaret a hazardu, mediální kampaně typu „Zdravější je nezadlužovat se“, výuka na školách, zřízení centrálního registru dlužníků včetně dluhů ke státu, umožnění získání informací o soudních řízeních, v nichž daný žadatel o peníze vystupuje (aby věřitelé věděli, s kým mají tu čest), trestní represe za způsobení vlastního úpadku (předlužení), zavedení soudního zákazu půjčovat si, zákaz přijímat více úvěrů od různých poskytovatelů.
Po splnění nějakého hmotného přání pomocí úvěru je jakékoliv splácení a z toho plynoucí nutné uskromnění vnímáno coby nespravedlivé omezování Současný ekonomický systém není schopen dlouhodobě přežít, jestliže by se jednak snížila osobní spotřeba na úroveň toho, na co lidé reálně mají, a jednak by se splatily dluhy
Jedním ze zásadních opatření by bylo omezení přístupu k úvěrům přikázaným poměrem výše příjmu k výdajům, podobně jako tomu je případě hypoték. Ano, dvě třetiny dnešních žadatelů nemají na úvěr vůbec dosáhnout.
Základní otázkou je, zda existuje skutečná vůle omezit zadlužování, k čemuž jsem značně skeptický. Tržní komsomolci tvrdí, že omezení možnosti realizovat své záměry pomocí prostředků jiných, tedy půjčkou, odporuje lidské svobodě. Na druhou stranu titíž myslitelé schvalují „výrobu“peněz z ničeho (růst peněžních zásob či tzv. kvantitativní uvolňování…), nedávno skončené měnové intervence ČNB, které občany poškodily v rozsahu stovek miliard korun. Zboží importované od listopadu 2013, pohonné hmoty, potraviny, automobily, oblečení i naše dovolené v zahraničí, všechno se stalo vinou intervencí dražší.
(Poznámka redakce: otvírací materiál Hospodářských novin z úterý 2. května 2017 nese titulek Na spotřebitelské půjčky šlo v březnu nejvíc peněz v historii – Čechům zachutnal život na dluh. V textu mimo jiné stojí, že v březnu si Češi napůjčovali přes jedenáct miliard korun, což znamená „že si teď půjčují dokonce více než před Vánocemi, které jsou každoročním tahákem spotřebitelských úvěrů“.)
Zástupci organizací, které prezentují v médiích příběhy dlužníků a z nich odvozené studie, nechtějí řešit problémy u „kořene“, například naprostým zákazem reklamy na půjčky, protože co by jejich (ne)ziskové organizace dělaly? A jak chce a může občany „mistrovat“stát, který v podstatě od svého vzniku tvoří pouze dluhy a epizoda s přebytkem státního rozpočtu v roce 2016 byl pouhý exces, který bude co nejdříve určitě napraven deficitem?
Skutečně reálné a „drastické“omezení zadlužování by mělo obrovský dopad na HDP a na další hospodářské ukazatele, jimiž se politici a režimní ekonomové chlubí. Současný ekonomický systém není schopen dlouhodobě přežít, jestliže by se jednak snížila osobní spotřeba na úroveň toho, na co lidé reálně mají, a jednak by se splatily dluhy. Takže se dále budou půjčovat peníze, které neexistují, lidem, kteří nemají na jejich vrácení a ti za ně budou nakupovat věci, které fakticky nepotřebují. Kola ekonomiky se přece musí točit.