Napoleon, či de Gaulle

Osobní výběr ze světového tisku

Výroky ve stylu „oči celého světa jsou upřeny na...“bývají považovány za ryzí ukázku klišé. Ale o nynějším víkendu to neplatí. O tom, že oči celého světa jsou skutečně upřeny na Francii, na finále volby hlavy státu a na roli Marine Le Penové, svědčí i důkladná pozornost amerických médií.

*** Leč ani tak progresivní list jako The New York Times neháže hlavní postavy do černobílých šuplíků – Le Penovou do šuplíku fašistů či xenofobů a Macrona do šuplíku spasitelů.

Za zajímavý konec to bere Andrew Roberts. Dává čtenářům test v tomto duchu: Už jako třicátník se dostal k moci, když porazil temné ultrapravicové seskupení hrozící zničit Francii. Byl inteligentní a získal nejlepší vzdělání, jaké země nabízela. Měl ambici sjednotit kontinentální Evropu a zajistit Francii přední místo v ní. Na izolovanou Británii hleděl přezíravě. Zvažoval vojenskou akci v Sýrii. Zvláště chtěl, aby se z Londýna vrátili exulanti v počtu desítek tisíc a opět přispěli k rozvoji vlasti. Sliboval „odblokovat“Francii. Kdo je to?

Dosadíme-li za ultrapravici Národní frontu, dotyčným je Emmanuel Macron (porazí-li ve finále Le Penovou). Ale dosadíme-li za ultrapravici bourbonské roajalisty, kteří se neúspěšně pokusili o puč, dotyčným je Napoleon. Všechno ostatní v úvodním popisu víceméně sedí na Macrona i Napoleona. Ba i název Macronova hnutí (Kupředu!) je vojenskoumetaforou, kterou tak miloval Napoleon.

Jistě, Macrona neohrozí pučisté. Ale podobně jako Napoleon se pokládá za středového pragmatika, jenž chce překonat pravo-levé stranictví ve společnosti. Napoleon ve svém „odblokování“Francie uspěl – ve sféře vzdělávacích, právních, finančních, církevních i hospodářských reforem (leckteré z nich fungují i po 200 letech). Ale může uspět Macron, ZBYNĚK PETRÁČEK zdědí-li zkostnatělou, slabě produktivní, vysoce zdaněnou zemi s absurdní byrokracií, přebujelým stranictvím a ohromným bezpečnostním rizikem? Napoleon řešil tytéž problémy tím, že manipuloval veřejné mínění skrze kontrolovaný tisk a vládl skrze dekrety. Rozlišoval mezi „lidovou revolucí“, kterou diktátorsky vedl, a „demokratickou revolucí“, závislou na výsledku svobodných voleb. Macron coby kovaný demokrat si takový luxus dovolit nemůže.

Na postřehu Andrewa Robertse něco je. A neplatí to jen pro Francii.

*** Z jiného úhlu se na Francii dívá Ross Douthat též v The New York Times. Vychází z rozdílů mezi Marine Le Penovou a Donaldem Trumpem. Podle něj každý pravicový populismus přináší jiná rizika. Britský – při referendu o vystoupení z EU – se projevil v politice, ale ne v poli- ticích (Nigel Farage neměl šanci na úřad premiéra). Americký – v Trumpově kampani – vnesl riziko do politiky, ale ústřední otázka se týkala osobnosti: je ten kandidát způsobilý pro Bílý dům? Francouzský – v kampani Le Penové – nepřináší hlavní riziko v podobě politiky či osobnosti lídra, ale v podobě či spíše cejchu celé strany, myšleno Národní fronty.

Douthat píše. Hlavním problémem Le Penové není osobní nekompetence – ta její leží hluboko pod Trumpovou, pod jeho neschopností zvládat vlastní emoce. Hlavním problémem není ani cejch fašistické minulosti: nejsou prý důkazy, že by se Le Penová osobně inspirovala vichistickou pravicí, a někteří tvrdí, že jen antisemitismus nahradila islamofobií. Potíží jsou její útoky na islamismus a obrana sekularismu, jež jsou odrazem hlavního proudu francouzských politiků. Pokud by její pozice byla nepřijatelná, muselo by platit, že nepřijatelná je i pozice Sarkozyho či Fillona. Což ovšem neplatí.

Úhrnem: jestli se Le Penová u někoho inspiruje či jestli chce někoho napodobovat, není to ani její otec, ani maršál Pétain, ale Charles de Gaulle. Týž de Gaulle, jenž tak úporně oponoval evropské integraci, jenž dal Alžírsku nezávislost i proto, že nevěřil ve schopnost Francie „strávit“miliony muslimských migrantů, jehož přístup „Francie především“působil záchvaty jiným západním lídrům.

Autor tvrdí, že i ty nejspornější projevy Le Penové – například popírání široké komplicity Francie na deportacích francouzských Židů – jsou v hloubi gaullistické. Odrážejí obranu postoje, že skutečná Francie přežívala s de Gaullovou vládou v exilu, nikoliv s Pétainovým režimem ve Vichy. Jistě, je to jen uklidňující mýtus, ale dokládá, že politika Le Penové se zásadně neliší od politiky „starého dobrého de Gaulla“.

Douthat nabízí vysvětlení: možná je de Gaullův nacionalismus pro dnešek příliš šovinistický a mystický.

nehází aspiranty na prezidentské křeslo ve Francii do černobílých šuplíků – Le Penovou k fašistům a Macrona mezi spasitele