Péče o přírodu zkrášluje i lidi
Před čtyřiceti lety založila Keňanka Wangari Maathaiová (1940–2011), první africká nositelka Nobelovy ceny za mír, ve své vlasti Hnutí zeleného pásu (Green Belt Movement). Seznámila tamní veřejnost s jednoduchými opatřeními ve prospěch ochrany krajiny a životního prostředí, podpořila potraviny domácího původu. A tím nepřímo pozvedla postavení a sebevědomí žen.
Připravovalo sazenice vhodných dřevin domácího původu a zprvu zdarma je poskytovalo hlavně venkovským ženám, pokud již pro ně vykopaly jámy. Výsadba byla prováděna často ve formě větrolamů, aby byl jejich účinek a prospěch zakrátko patrný i negramotným lidem: pásy zeleně mírnily účinek vysušujících větrů, přílišného osvitu a ztrátu ornice. Později se staly zásobárnou otopu, dříví, ovoce pro domácnost i na trh a v jejich korunách se mohli usídlit ptáci. Pokud stromy úspěšně zakořenily, dostávali pěstitelky a pěstitelé po několika měsících dohledu drobnou odměnu.
Rozděl a panuj
Wangari si zpětně připomínala, že její hnutí by bývalo neobstálo bez duchovna: bez lásky k životnímu prostředí a úsilí o jeho ochranu, bez úcty k darům Země a vděčnosti za ně, bez snahy předcházet plýtvání, bez zodpovědnosti za vlastní skutky a úsilí o soběstačnost; dále rovněž bez odvratu od sebezničujících činností a konečně bez dobrovolné služby, bez služby ku prospěchu jiných lidí i nikoliv lidských tvorů.
Tyto hodnoty jsou obecné, nejsou viditelné, nedají se zvážit ani koupit. Zdá se, že jsou součástí lidské přirozenosti, leč bývají často ignorovány – a pak na jejich místo nastupuje sobectví, korupce, chamtivost, vykořisťování. Zničené životní prostředí ničí i lidi a naopak, léčba Země léčí i ty, kteří se na ní podílejí. A údiv nad krásou přírody a radost z ní lidi zkrášluje. Náboženská víra není nutnou podmínkou dosažení těchto hodnot.
Ale poněvadž většinu Keňanů tvoří aktivní křesťané, Wangari Maathaiová učila i v kostelích. Nejvíc prý pomáhala anglikánská církev: ta hnutí podporovala a jeho stoupence i matky politických vězňů a demokraty ukrývala před vládními orgány v kryptě. Wangari připomněla, že „teologie osvobození“, která se dostala do nemilosti hlavně v Římě, výrazně přispěla alespoň v Africe k odstranění těch nejhorších zlořádů a diktatur.
Zmíněné kvality Wangari nacházela také v jiných náboženských tradicích a spisech. Například u Kikujů (v největší etnické skupině v Keni) žil a předával se silný smysl pro spravedlnost, čest, pro správné a špatné. Kikujové se nenechali odvádět do otroctví, případný otrokář by na jejich území dlouho nepřežil. I jejich tradice vyhrazovaly část úrody pro chudé a pocestné a cenily si poctivé práce. Varovaly před zneužíváním dobročinnosti, před krutostí ke zvířatům, stavěly se za šetrné, moudré a obezřetné využívání bohatství. I při hustším osídlení chránily rozsáhlé lesní porosty se zvěří. Přednostně kácely porost, kdežto velké stromy s jejich kořenovým systémem Kikujové nechávali být: ty chránily vodní zdroje a půdu, takže vládl ještě dostatek potravin pro všechny, podnebí bylo stálé, řeky průzračné a vodnaté.
Wangari připomínala, že na území tropické Afriky existovaly i docela vyspělé státy, které fungovaly po stovky let a nebyly útočnější než západní kolonizátoři. Jenže většinou neměly písmo. A mocné říše Mali a Konga zničilo otrokářství: do otroctví bylo prodáno 25 milionů Afričanů. Evropští kolonizátoři Afričany nejvíc pokořili i fascinovali střelnými zbraněmi a uctíváním Boha pomocí psaného slova. Na osudové berlínské konferenci (1884–1885) si velmoci rozporcovaly Afriku bez ohledu na její historické a kmenové tradice. K udržení kázně dosazovaly do své administrativy „domorodce“, kteří se sice netěšili vážnosti a v tradiční africké společnosti by se bývali neprosadili, zato šli na ruku bílým pánům. Dříve fungující systémy rozhodování byly podkopány, složité vůdcovské struktury zničeny. Koloniální správy zabavováním půdy ničily i tradiční úctu k soukromému vlastnictví a dosavadní koncepty cti.
Po vyhlášeních nezávislosti, k nimž docházelo v minulém století, noví suveréni v neblahé tradici pokračovali. O přízeň a pozice na černém kontinentu se navíc začal ucházet i Sovětský svaz, čímž přiměl Západ ke zvýšenému korumpování již stávajících afrických samovládců a nepřímo, avšak účinně zlikvidoval zárodky politického pluralismu téměř všude. Boje „studené války“si v Africe vyžádaly stovky tisíc životů. Po slibných počátcích v šedesátých letech se hospodářský růst v následujícím desetiletí zastavil a v roce 2003 byl hrubý domácí produkt v subsaharské rozvojové Africe na hlavu v průměru dokonce o jedenáct procent nižší než o třicet let předtím! Wangari však neopomínala zmiňovat pozoruhodný příklad Botswany, jejíž hospodářství rostlo od vyhlášení nezávislosti v letech 1966–1999 v průměru o devět procent ročně (mimochodem se dnes jedná o zemi s mnohem nižší mírou korupce než u nás).
Díky dopisu od Gorbačova
Pluralitu politického života v Keni zničil již první prezident této země, Jomo Kenyatta. Avšak vládu jeho nástupce Daniela Arapa Moie popisovala Wangari jako zatmění. Trvalo dvacet let. Dosud žijící Moi (* 1924), vládnoucí v letech 1979–2002, podněcoval mezikmenové konflikty, potlačoval občanskou společnost, své odpůrce nechával usmrcovat. Wangari ztratila zaměstnání i univerzitní střechu nad hlavou. Jejích pokusů si naštěstí již povšimli zahraniční lesníci a Hnutí zeleného pásu dostávalo prostředky od Organizace spojených národů a uchovávalo si nezávislost. Mediální kampaně i demonstrace hnutí zabránily stavbě jak šedesátiposchoďového mrakodrapu pro vládnoucí a jedinou stranu země v parku Uhuru přímo vedle centra Nairobi, tak zastavění lesa Karura v severní části města vilami pro místní věrchušku.
Mezinárodní kontakty Wangari zachraňovaly alespoň před dlouhodobým vězněním a usmrcením, když ne před zatýkáním a bitím. Jednou těsně unikla smrti poté, co jí vládnoucími kruhy najatí násilníci rozbili kamenem hlavu. Část tisku jí nicméně vyjadřovala opatrné sympatie.
V době zániku železné opony zdi se Wangari před úřady své vlastní země již skrývala v ilegalitě. A z ní ji vyprostil a opět jí do zahraničí umožnil cestovat osobní dopis keňskému prezidentovi od sovětského vládce Michaila Gorbačova. Pád berlínské zdi v roce 1989 měl vůbec dle Wangari na Afriku blahodárný dopad: i zde došlo v mnoha zemích k povolení více politických stran, nastoupili noví vládci, začala se rozvíjet občanská společnost, růst Afriky přes její celkovou chudobu překročil světový průměr. Moi byl ale spojenými silami opozice poražen až roku 2002. Tehdy byla Wangari ve svém obvodě zvolena 98 procenty voličů do parlamentu a stala se též náměstkyní ministra životního prostředí. Přijetí Nobelovy ceny za mír v roce 2004 oslavila – jak jinak – zasazením stromu. Skonala 25. září 2011.
Jen v Keni Hnutí zeleného pásu nyní vysadí ročně kolem čtyř milionů stromů. Rozšířilo se do okolních zemí. Keňská krajina se díky němu v mnoha oblastech země zazelenala a stabilizovala. Přesto lesy stále pokrývají jen kolem dvou procent území, zatímco OSN doporučuje jejich pokryv na desetině země. I dnes se v tropickém pásmu Afriky lesy více ničí než obnovují. A i dnes jak v Africe, tak napříč světem stále platí slova českého básníka a novináře, který, poté, co mu rakouské orgány znemožnily psát a unesly jej z domova, mohl zahradničit leda ve svém vyhnanství v Brixenu: „Vždyť právě proto se ujímáme lidu, aby se zvelebil, aby pokročil ve vzdělanosti a skrze ni k lepšímu životu: jestli se tedy ujímáš o nevzdělané a zanedbance, o lidi otrocky vychované a otrocky smýšlející, kterak od nich očekávati můžeš způsoby vzdělancův a svobodných vyšších tvorů? Kdo seje les, kdo zakládá sad, zřídka se dočká sám ovoce a užitku: ale jak bídný by byl svět, kdyby proto již nikdo sady zakládati a lesy síti nechtěl?“
Jen v Keni Hnutí zeleného pásu nyní vysadí ročně kolem čtyř milionů stromů. Keňská krajina se díky tomu v mnoha oblastech země zazelenala a stabilizovala.