Nové prérie pod mořem

Když Evropané objevili Ameriku, získali zdroj surovin, který ovlivnil vývoj Starého světa. Teď je naše civilizace na prahu nově objeveného „kontinentu“, v tomto případě bohatého na zdroje bílkovin. Leží v mořských vodách a jde o to, jestli jej dokážeme dobře využít, aniž bychom jej zničili.

Nebyli by to vědci, kdyby nedokázali pro všechno najít odborný termín, ideálně špatně vyslovitelný. A tak hluboké mořské vodě říkají pelagiál. Část pelagiálu v hloubce od 200 do 1000 metrů se nazývá mezopelagiál (či mezopelagiální zóna).

Že se v této vodě vyskytuje hojnost ryb, objevilo v roce 1942 americké vojenské námořnictvo, které pomocí sonarů pátralo po nepřátelských ponorkách. Odrazy z hlubin ukazovaly na existenci ryb a dalších živých organismů někdy v takovém množství, že to vypadalo, jako by se zvukové vlnění sonaru odráželo od jakéhosi falešného dna, vrstvy, pod niž už sonar nedokázal dohlédnout.

Zóna šera

Slovo mezopelagiál však začíná nabývat na popularitě až v posledních letech. Na jeho význam upozornil před sedmi lety Carlos Duarte z Univerzity Západní Austrálie (nyní je vedoucím centra výzkumu Rudého moře na Vědecko-technologické univerzitě krále Abdulláha v Saúdské Arábii). Tehdy se se svým týmem plavil na španělské výzkumné lodi Hesperides a pomocí akustických přístrojů zkoumal množství ryb v mezopelagiálu. Dospěl k závěru, že v této oblasti žije desetkrát až třicetkrát víc ryb, než se zatím soudilo. Vlastně se zde prý skrývá 95 procent veškeré biomasy ryb světa. „Rozhodně to nejsou žádné pustiny,“zdůraznil Duarte pro web Phys.org.

Část tamních živočichů, včetně ryb, zooplanktonu, hlavonožců či medúz, se podle Duarteho v noci opatrně přibližuje k hladině za potravou, ale k ránu zase klesá do hloubky, aby se ukryli před predátory. Je to zřejmě největší migrace na planetě a probíhá každičký den. Protože však tyto ryby dobře vidí za šera a jsou vnímavé ke změnám tlaku, všimnou si třeba už na pětimetrovou vzdálenost klasických rybářských sítí a dokážou se jim vyhnout, případně kvůli malé velikosti proklouznou jejich oky. Právě proto prý mají rybáři i vědci zkreslené představy o reálném množství těchto ryb a určují je pouze díky záznamům ze zvukových sonarů namířených do hloubek. „Pro rybolov navíc nejsou vhodné současné typy sítí,“hodnotí Duarte.

Do mezopelagiálu proniká jen minimum slunečního světla, takže se tomuto prostoru také někdy říká zóna šera. Nežijí zde proto zelené řasy, neměly by dost fotonů pro fotosyntézu. Zato se tu objevují živočichové. Někteří mají velké oči, aby v šeru lépe viděli, jiní využívají bioluminiscence a potřebné světlo si vytvářejí sami.

Fascinující jsou rybky z čeledi Gonostomatidae. Mají ústa plná ostrých jehličkových zubů a nejsou delší než lidský prst. Mořští biologové jich znají 32 druhů. Těchto rybek žije opravdu hodně: jejich počet se odhaduje na biliardy a znamená, že jde pravděpodobně o nejrozšířenější obratlovce na světě.

V mezopelagiálu volně plavou několikamilimetrové vršenky, řazené díky pružné hřbetní struně mezi strunatce. Najdou se tu salpy – drobní průsvitní živočichové se soudečkovým tělem, kteří se pohybují reaktivním způsobem díky svalovým stahům. Jsou zde dračí ryby z čeledi Stomiidae o délce 15 až 25 centimetrů, jež dovedou vyzářit sloupec červeného světla, které vidí, ale jejich kořist nikoli. Začátkem letošního roku publikoval odborný žurnál PLoS ONE poznatky mořských biologů, podle nichž některé dračí ryby mají natolik pohyblivý čelistní kloub, že dokážou otevřít svá ústa až do nezvyklého úhlu 120 stupňů, aby lépe spolkly i větší kořist, protože si nemohou dovolit o ni přijít.

Žijí zde také známější olihně a mečouni. Vcelku by to mohlo vydat na deset miliard tun živočichů. Pro srovnání: hmotnost všeho hovězího dobytka na Zemi činí „jen“500 milionů tun (a ostatně hmotnost všech lidí na světě dosahuje rovněž 400 až 500 milionů tun).

Není to omyl?

Rybáři uvažují, že je čas spouštět sem sítě mnohem častěji než doposud. Kdyby se ročně podařilo vytáhnout z této části moří jen jediné procento hmotnosti tamních živočichů, současný výnos světového mořského rybolovu by se zdvojnásobil, uvádí britský týdeník The Economist. Samozřejmě zdaleka ne všechnu tuhle havěť by lidé chtěli jíst. Ale to vůbec nevadí. Mohla by sloužit jako krmivo pro rybí farmy a dala by se z ní dělat rybí moučka ke krmení zvířat.

Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) počítá s tím, že tato část moře bude důležitá právě jako zdroj krmiv pro rybí farmy – akvakultury, v nichž se v nádržích či sítích přímo v moři chovají ceněné ryby. Například lov divokých lososů by nestačil poptávce po jejich mase. A tak rybáři sice díky farmám šetří část rybí populace v mořích, ale stejně pro pěstované dravé ryby musí ulovit potravu, čímž moře dále drásají.

Představa, že v zóně šera žije neskonale víc vodních živočichů, než si kdo vminulosti dokázal představit, má ovšem zádrhely. Znamená to, že mořské živočišné biomasy je opravdu takový dostatek, že ji lidé mohou ve velkém lovit a zkrmovat? To by vylepšilo potravinovou bilanci lidstva.

Ale co když se poslední odhady mýlí a živočichů v mezopelagiálu vůbec tolik není? Pak by ovšem větší lov v hloubkách mohl napáchat další škody na mořském ekosystému.

A že už takových malérů v mělčích vodách bylo. Příkladem je treska, ekonomicky nejvýznamnější ryba na světě. Jedno její loviště leží při evropském pobřeží v Severním moři. Trochu vzdálenější důležitý region jejího výskytu je v okolí ostrova Newfoundland při východním pobřeží Kanady. V obou oblastech si zhruba od poloviny 20. století rybáři pořizovali lepší lodě a ulovili tolik ryb, že se populace tresky drasticky snížila. Evropská unie v roce 2000 podstatně omezila kvóty rybolovu v Severním moři. Pomohlo to, i když ne hned. Situace ryb se zlepšuje od roku 2013. U Newfoundlandu byly okolnosti ještě dramatičtější a hodnotí se jako největší ekonomický kolaps způsobený úbytkem živočišných druhů. Tam ani kvóty nepomohly. Kanadské úřady proto lov tresek v roce 1992 pozastavily, a když se rybí populace nevzpamatovala, uzavřely v roce 2003 loviště na neurčito a rybáři i pracovníci navazujícího zpracovatelského průmyslu přišli o práci.

Mohlo by se zdát, že takový malér už nikdo rozumný opakovat nechce. Nicméně za posledního tři čtvrtě roku, píše Economist, bylo jen v Norsku vydáno 46 nových povolení pro rybářské lodi, které jsou schopny lovit v hloubkách zasahujících do zóny šera. Přípravu na vydávání povolení k lovu v hlubinách zahájily úřady v pákistánské provincii Sindh, kde má domovské přístavy většina rybářských lodí plujících pod vlajkou Pákistánu. Snaha o důkladnou exploataci hlubin startuje.

Varování před ní už vydal tým vědců, který vedla Joanne Clarková z Glasgowské univerzity. Podle jejich analýzy, publikované v odborném periodiku Current Biology, nynější rybolovný průmysl neumí využít to, co už v hloubce chytí. Zhruba polovina úlovku z hloubky 600 metrů jsou živočichové, které rybáři nedokážou zužitkovat, takže je zase, často mrtvé, vyhodí přes palubu. To vědci považují za devastaci další části moře.

Přenašeči uhlíku

Mezopelagiál však na naší planetě plní ještě jednu důležitou funkci. Ovlivňuje klima. Migrace tamních živočichů totiž přesouvá uhlík. Ten je obsažen v oxidu uhličitém, „skleníkovém“plynu, který pod sebou zadržuje v atmosféře teplo. Oxid uhličitý je při mořské hladině pohlcován planktonem. V noci jej požírají živočichové, kteří se vynořují z hlubin. Když jej pak v hloubce stráví, část uhlíku „vytrousí“ve svých výkalech. Tito živočichové však také umírají a jejich těla zvolna klesají ke dnu. Klesajícím výkalům a mrtvým tělíčkům se říká mořský sníh a zčásti slouží jako potrava jiným živočichům. Část tohoto biologického materiálu se – včetně obsaženého uhlíku – zabuduje do mořského dna. Něco se však vlivem mořských proudů zase vynoří. Jaký je vzájemný poměr, není jisté. Zdá se však, že plankton by bez mezopelagiálních jedlíků odumíral u hladiny, při jeho rozkladu by obsažený uhlík oxidoval a stával se zase nebezpečným skleníkovým plynem.

Jasnější data o tom, jak to vlastně je s počtem živočichů v zóně šera, ale i s tím, jak přispívají k pohybu uhlíku v moři, by měly přinést další výzkumy. Norsko spouští tento měsíc na vodu výzkumnou loď Dr. Fridtjof Nansen (už třetí toho jména). Bude vybavena nejlepšími civilními sonary a využije je k výzkumu hlubin. Jenže o sonarech už víme, že data z nich nemusí být interpretována správně.

Jiný přístup zvolil Oceánografický ústav v americkém městě Woods Hole v Massachusetts. Ten vyvíjí pro průzkum tři robotické ponorky. Nejmenší, nazvaná Snowclops, bude sledovat proudění mořského sněhu, tedy vlastně pohyb uhlíku v biologickém materiálu vmoři. O něco větší, pětasedmdesátikilová ponorka Mesobot bude sledovat živočichy pomocí kamery a také nabírat vzorky vody. Největší, 700 kilogramů těžká Deep See nebude mít vlastní volnost pohybu, bude řízena z paluby výzkumné lodi, s níž ji spojí kabel, a má za úkol „vidět“dění v mořských hlubinách.

Snad informace získané novými výzkumy stačí ovlivnit využívání mezopelagiálních vod dřív, než rybáři dokážou tamní ekosystém nějakou nešikovností úplně rozvrátit.

V této hlubinné oblasti žije desetkrát až třicetkrát víc ryb, než se zatím soudilo. Vlastně se zde zřejmě skrývá 95 procent veškeré biomasy mořských živočichů na světě.