Člověk může být vždy svobodnější
LN Při pohledu zvenčí se zdá být nejrozšířenější hudbou v Japonsku ten zvláštní japonský pop. Nakolik zde lidé na téhle hudbě vyrůstají a jak ovlivňuje jejich schopnost vnímat opravdovou hudbu?
Je pravda, že japonský pop, tedy j-pop, je dnes nejrozšířenějším hudebním žánrem populární hudby v Japonsku. Jeho vliv je však už o hodně menší než před nějakými čtyřiceti lety, kdy se prodávaly desítky milionů desek, tehdejší hity všichni znali a milovali. Dnes se hudební trh zmenšuje a spolu s tím ztrácí sílu i populární hudba. Lidé už nechtějí ani novou hudbu, ani nové skladby. Ale nemám zájem interpretovat, co z hudby je opravdové a co falešné. Nevím, která hudba je „opravdová“a jestli já dělám spíš pop, nebo tu opravdovou hudbu.
LN Vaše vystoupení jsou zcela improvizovaná. Nakolik se jedná o záměr?
Jsem původně výtvarník. Proto mě nejvíc zajímá dělat hudbu s něčím, co není hudební nástroj. Díky optronu jsem objevil možnosti zhudebněného světla. Věřím tomu, že jako nehudebník můžu ovlivňovat někoho hudbou, která je vytvořena z nehudebního nástroje, který má i vizuální efekt. Improvizace je dána především povahou mého nástroje, který nelze zcela ovládnout. Jsou chvíle, kdy sám čekám, jak bude znít. Když hudebník hraje na kytaru, je to vždy hudebník s nástrojem. U mě jde o nástroj, jehož jsem tvůrcem a zároveň i skladatelem. Obvyklé hudební nástroje jsou uzpůsobeny tomu, aby na ně mohl hrát prakticky kdokoliv, i když to zpočátku nemusí být snadné. Jsou to prostě jen nástroje, stejné jako naše další pomůcky.
LN Publikum popových skupin, v nichž většinou zpívají mladé dívky, tvoří v Japonsku muži středního věku. I vy jste mužem středního věku. Proč ty muže tenhle svět přitahuje, co hledají? Proč nemají vlastní život a hudbu?
Mě tyhle skupiny vůbec nezajímají. Ani nerozumím mentalitě jejich fanoušků, mužů středního věku. V osmdesátých letech se zrodila subkultura „otaku“a snění o dívkách k ní nějak patří. Muži středního věku mají dost peněz na to, aby si koupili svoji fantazii, pláčou a smějí se se svou oblíbenou dívkou a nevadí jim, že to je celé byznys a marketing. Je to jako fandit sportovnímu klubu. Ale je to přece také skvělá věc, dávat lidem radost nebo naději. Smutné však je, že těmhle kapelám zcela schází originalita a individualita. Je to infantilní. Nesmíme však zapomenout, že z téhle subkultury vznikly také japonské komiksy a animace, které zase mají svou originalitu a unikátnost. Současně však v Japonsku existují „chicks aidoru“, tedy dívky, jež zpívají na ulici a nejsou součástí hlavního proudu. Ty spolupracují třeba s noise kapelami. Mohou se takhle vytvořit vlny, které ovlivní další vývoj, a při podivnosti j-pop z toho pak vzniknout nějaká zajímavá mutace.
LN Je hraní na zářivku svého druhu rebelií?
Posluchačům spíš někdy připadá, že hraní na zářivku je nějaký omyl. Nebo vtip, jako když někdo hraje na čajovou konvici. Ale nakonec je to hlavně svoboda, kterou cítí. A moje motto zní: člověk může být vždy o něco svobodnější. Chtěl bych, aby si diváci hudbu užili, nepřemýšleli proč a někdy přišli znovu. LN Vaše skladby někdy znějí jako hudba domorodých kmenů, jindy jako rocková undergroundová kapela. Snažíte se svou produkcí někam mířit?
Považuji se za japonský underground. Vnímám vlivy ostatních undergroundových hudebníků, ale situace evropského a amerického undergroundu se liší. Rozdíl tkví v tom, že v Evropě a v USA byl před undergroundem hudební akademismus, proti němuž se underground vymezil. V Japonsku nic takového nebylo. Najednou se tu objevil underground. Nemá tu žádnou tradici a na rozdíl od hlavního proudu se nedostane do médií.
LNKam si kritici a posluchači vaši tvorbu zařazují?
Nelze ji vměstnat do jedné kategorie. Z pohledu hudby je hra na optron výtvarným uměním, z pohledu výtvarna je to zase hudba. Světlo a zvuk jsou tedy během koncertu rovnocenné. Je to ostatně stejný druh vln. Promě to je zábavný způsob, jak komunikovat s lidmi, a pro ostatní atraktivní forma, která pokaždé přinese něco, co posluchači neočekávají. A pokud lidé respektují, co děláte, nepotřebujete, aby to bylo někam zařazeno.
LN Co jste po těch letech hraní o svém nástroji zjistil?
Pochopil jsem obrovskou šířimožností hraní. Do roku 2004 byl optron výtvarným objektem, na nějž nebylo cílem hrát. Mé tělo a můj nástroj byly oddělené. Pak se během jedné instalace někde v zahraničí cosi porouchalo a já musel vzít optron do ruky – a najednou jsem viděl, jaké to je, na optron hrát. Začal jsem přemýšlet o tom, co vlastně může být hudebním nástrojem. Protože optron hudebním nástrojem není. A já ani nechci, aby se jím stal.
LN Ovlivnilo vás nějak vaše výtvarné vzdělání? Věnujete se ještě malbě?
Na umělecké škole se člověk naučí řadu technik. To, co je však důležité, je vykročit z této specializace – překročit své vzdělání, nezastavit se, vystavovat, potkávat se s lidmi. Vystudoval jsem obor japonský obraz a to ovlivňuje způsob, jak přemýšlím. Malování mi pomáhalo urovnat myšlenky. Daleko víc než univerzita mě ovšem ovlivnilo to, když jsem jako středoškolák poslouchal punk a novou vlnu. Dnes už nemaluji. Když mne něco napadne, kreslím, abych formuloval koncepci dalších projektů. Někdy dělám koláže. Ale není pro mě důležité, jestli je někdy někomu ukážu.
LN Odkud berete pro tvorbu energii? Co vás inspiruje?
Pokaždé stojím na křižovatce. Na jedné straně je tradiční kultura a dění, na druhé jsou události ulice, které jsou soudobé a vulgární. Vstřebávám tyhle vlivy již dvacet let. Přesně to chci. Tohle je vlastně i můj styl života. Neinspiruje mě zá- padní hudební svět. Spíš neznámá hudba odněkud z Asie nebo východní Evropy, nové nástroje a neznámé zvyky. Když jsem hrál vMexiku, byl na tamních umělcích hodně znát evropský a americký vliv. Po festivalu jsem šel na trh a tam zpíval vedle stánku s masem místní travestita. Doprovázel se na elektrické piano a vybíral do klobouku. Takový kulturní šok mě inspiruje.
LN Je ve vaší hudbě něco ryze japonského?
Takto vůbec neuvažuji. Ale na univerzitě jsem studoval klasické japonské malířství, z něhož někdy čerpám. Samozřejmě mám pod kůží všechny ty vlivy šintoismu a buddhismu, pochopitelně vstřebávámmyšlenky zenu amožná se to nějakým malým zlomkem v mé tvorbě projevuje. Ale jestli se to nějak děje a odráží, pak nikoliv vědomě. Líbí se mi japonská příroda. I japonské jídlo je velmi hezké. Mám rád i kulturu komiksů manga a animace, byť má svoji dobrou i špatnou stránku. Svoji japonskou odlišnost vnímám leda při hraní na festivalech v zahraničí, kdy cítím svůj klid a pokoj.
LN Je rozdíl v tom, jak vás publikum na různých kontinentech přijímá?
Rozdíl je víc v místě konání koncertu než v konkrétní zemi. Hraji často v galeriích, kde je publikum většinou podobné a stejnorodé. Stejně tak na festivalech. Těší mě vystupování v místech, kde je hodně cizinců a namíchané publikum.
LN Několik projektů připravujete s hudebními partnery. Podle čeho si vybíráte spoluhráče? Co v nich hledáte?
Rád spolupracuji s novými lidmi, které si třeba najdu na internetu. Do poslední chvíle tak nevím, zda jsem si vybral dobře. Ale zase existuje možnost, že během večera dojde ke vzniku něčeho výjimečného. Důležité je, aby každý zvuk měl svůj prostor, aby se nástroje navzájem nepobíjely. Obvykle teď hraji půlku koncertu sám, druhou půlku se spoluhráči. Sám mohu naprosto improvizovat. Se spoluhráči si domluvíme směr, případně je někdy potřeba se domluvit na rytmu.
Výtvarník a hudebník Acuhiro Ito je vynálezcem optronu, světelného objektu, který je zároveň hudebním nástrojem. Jde o zářivku, jejíž ruchy při vypnutí a zapnutí jsou zesilovány a modulovány kytarovým pedálem. Další „tóny“vznikají kolísáním elektrického napětí. Acuhiro Ito náleží k hlavním představitelům japonské experimentální hudební scény.
LN Jak vysokou cenu platí v Japonsku za svou svobodu nezávislý umělec?
Jsem malým, chudým jedincem v rozsáhlém prostoru současného japonského umění. Na životní náklady si tady vydělají jen ti populárnější. Vystupuji tak pětkrát až sedmkrát do měsíce a je to docela těžké. Hraji většinou v galeriích. Když bych chtěl víc peněz za vystoupení, nebudou to organizátoři schopni dát. Je to zhruba tak, že pracuje-li někdo třeba ve firmě jen na půl úvazku, vydělává i tak o dost víc než někdo, kdo se živí hraním. To je realita myslím nikoliv jen v Japonsku. Cenou za nezávislost je tedy nízká životní úroveň, ale mě to baví.
LN Nakolik v Japonsku funguje spolupráce muzikantů s hudebními kluby?
Místa na živé hraní si je většinou třeba pronajmout. Tady je hodně muzikantů, kteří chtějí vystupovat, tudíž si za to zaplatí. Hráči nakoupí vstupenky – a ty prodávají divákům. To je zde rozšířený systém. Kluby zkrátka berou hudebníky coby pouhé zákazníky. Je to pro ně velmi výhodné, nepodstupují tím riziko. Tenhle systém funguje od sedmdesátých let minulého století. Není to dobrý zvyk. Ale poněvadž stále ještě existuje dost mladých lidí, kteří si chtějí zahrát před publikem, ten systém se drží. Nejvíc klubů bylo v osmdesátých devadesátých letech. Teď jich znovu začíná přibývat. Podporu od měst nedostávají.
LN A jak funguje vydávání vašich desek?
Mých desek se moc neprodá, vydat ji není vůbec jednoduché. Výhoda je v tom, že coby undergroundový hudebník dostávám studio levněji a při nahrávání mi pomáhají kamarádi. Letos chci vydat nové CD. Samotné nahrávání je jiné než živá vystoupení. Přicházím s představou, kam by skladba měla směřovat. Posluchači jsou při poslechu ochuzeni o vjem ze světla, a tak musí být nahraný zvuk velmi dobrý.
LN Nechybí vám možnost na desce improvizovat?
Dokonalá improvizace vlastně neexistuje, protože v každé naší činnosti nebo události se cosi opakuje.
LN Japonci obvykle upřednostňují nevybočování z davu. Ideálem je podobnost. Vy se výrazně vymykáte...
To je dané historicky. Japonsko nebylo nikdy kolonizováno, a nemělo tak intenzivnější kontakt se zahraničím. Japonci teprve teď začínají objevovat a vnímat svět kolem. Ale důvod, proč Japonci chtějí být stejní, není jen historický. Je to možná také proto, že nemají povědomí o tom, jak moc jsou stejní. Jsme izolovaný ostrovní národ. Nemáme, kdy a jak se porovnávat s ostatními. A tak ani není zvykem srovnávat se s někým odněkud jinde.
LNV Japonsku se život soustřeďuje většinou kolem zaměstnání. Usilují zde vůbec lidé o individuální štěstí? A může být hudba undergroundu něco, co jim ukáže radost z individuálního nasměrování života?
Lidé tu samozřejmě chtějí být šťastní. Štěstí jednotlivce nelze změřit a může mít pro každého jinou podobu. Já chci, aby návštěvníci koncertu měli radost, aby vnímali, že hudba a umění jsou především svoboda. Když se posluchači cítí svobodní, jsem s koncertem spokojený. Můj dlouhodobý názor je, že hudba musí být skromná a bezmocná, nechávat prostor pro osobní interpretaci a pocity. Zároveň je některým lidem moje hudba nepříjemná. Myslím, že to tak je dobře. Jakmile člověk začne vést umění určitým směrem, stává se z toho obchod. Nebo propaganda.
LN A jaký je váš život v Japonsku?
Tokio, kde bydlím, není příjemné pro život. Nevyvíjí se dobrým směrem. A vůbec se mi zdá, že současná situace v Japonsku je zvláštní. Nebo by se dalo říct, že je divná.