Obyčejný život v neobyčejných dějinách

Líza si uvědomuje, že Gita má vlastně pravdu, že vidí svět a život na něm realisticky, takový, jaký doopravdy je. Krutý, nelítostný a jednoznačně směřující k tragickému finále. „Ale kristepane, kdyby člověk takhle uvažoval, zešílí!“– Líza a její maminka Gita mají na skepsi plný nárok, zároveň však jsou důkazem životaschopnosti „obyčejných“lidí, jimž historické okolnosti kladou jednu překážku za druhou, život však vždycky nakonec jde dál...

Co všechno musela prožít česko-německá rodina rakouského domobrance a posléze válečného zajatce Josefa původem z Moravské Chrastové u Brněnce, je intimním svědectvím života slušných, pracovitých a poctivých lidí, nikterak mimořádně angažovaných, přesto silně ovlivňovaných turbulencemi proměnlivého 20. století.

Libuše Koubská své knize Dědečkův deník dala podtitul Obyčejný život v neobyčejných dějinách a pod něj vepsala otázku: Nebo naopak?.

Decentně a s empatií sleduje osud jednotlivých příslušníků svého rodu: ona je tou Lízou, jež odmala pozoruje radosti a strasti příbuzných a z jejich prožitků postupně skládá mozaiku širší historie. Rámcem jejího rodinného ohlížení je válečný deník Josefa Bačovského, autentické věcné zápisky z východní fronty 1. světové války. Od něj pak splétá další nitky, v nichž se jakoby mimoděk vyjevuje historický kontext nedávných dějů na našem území.

Jde o kultivovanou beletrii s výraznými dokumentárními prvky, přítomná autenticita je výmluvná a podtrhuje důvěryhodnost textu. A autorčino osobní citové zaujetí je kromě jiného i důkazem, jak důležitá je paměť nejen „objektivní“, historická, ale především ta soukromá. Jak podstatný je zájem o vlastní dějiny a jak se povědomí o předcích člověku zpřítomňuje v jeho aktuálním životě. Důkladně tento jev v doslovu ke knize z nakladatelství Vyšehrad rozebírá Petr Pithart. Mimo jiné nabádá: „Vyprávějme si my Češi, Moravané, Slezané a Němci, vyprávějme si co nejosobnější příběhy, vzájemně si je vyprávějme. ‚Globálama‘ se jedině zas budeme tlouct po hlavách...“