Odvážnému štěstí přeje
Zvolení Emmanuela Macrona může překreslit postavení Francie ve světě zítřka
Vítězství Emmanuela Macrona odvrací od Evropské unie nebezpečí, které naznačil brexit. Dává naději na obnovu pozice Francie v roli silného partnera budování společné Evropy. Z pohledu národního šlo o to, zda řešit domácí sociální a hospodářské otázky ochranářsky, nebo s liberální otevřeností, která je schopná sebereflexe a dokáže nést odpovědnost za sociální a ekologické dopady hospodářského růstu. Viděno prizmatem současné Evropy, střetly se dvě zcela protichůdné alternativy: buď Francie opustí zónu eura a případně i Evropské unie, nebo vsadí na zlepšení a posílení evropské jednoty.
Na troskách tradičních stran
Silný tón daly kampani domácí hospodářské a sociální neduhy: vysoká nezaměstnanost, přesuny výrob do zemí s levnější pracovní silou, masivní zadlužení jako důsledek vysokých veřejných výdajů a následné rostoucí zdaňování a dopady na ochranu práce a sociální zabezpečení. Navíc se přidala společenská nálada: na jedné straně pocity chudších částí Francie, že se na ně zapomnělo, na straně druhé obavy z rozpadu společenské soudržnosti, poukazující na oslabování a ředění národní identity, násobené strachem z islamistického terorismu.
Úspěch mladého a v politice dosud nepříliš zkušeného Macrona je fascinující. Odhodlaný, vytrvalý a odvážný muž, kterému štěstí přeje. Podařilo se něco ještě před pár měsíci neuvěřitelného a v dějinách moderní Francie nevídaného. Tradiční strany bezprecedentně ztroskotaly a otevřel se prostor pro rozmach nových politických seskupení. Formují se kolem silné osobnosti při absenci jasného politicko-ideologického zakotvení a názorové shody. K selhání tradičních stran a rychlému úspěchu nově vzniklých seskupení jistě napomohly aféry kandidáta hlavního proudu pravice Francoise Fillona a bezradnost levice, která nedokázala překročit sektářské sklony. Francie vychází z kampaně a voleb výrazně rozdělena a dát ZDENĚK MÜLLER zemi v dohledné době do žádoucího souladu a „rozpohybovat“ji, jak si vítěz přeje svým En Marche!, bude nadmíru těžké.
Otazník zůstává nad tím, proč kandidátka Národní fronty dokázala získat důvěru jedenácti milionů voličů a celou třetinu hlasů v druhém kole. Přitom v jediném přímém televizním duelu předvedla obtížně stravitelnou agresivitu, nekompetentnost v řadě směrů a psychologicky a intelektuálně zcela propadla. Marine Le Penová vedla svoji kampaň obdobně jako Donald Trump – ve smyslu národní preference a ve jménu protekcionismu, proti imigrantům a za budování hranic a těžko překonatelných zdí.
Odpověď může být taková, že to, co zabírá v USA, ve Francii i jinde, má obdobný původ. Ve světě řádí stejná nemoc: strach. Tváří v tvář převratům, které vyvolal vznik a rozmach nových velmocí a konec bipolárního světa studené války, se objevily a soustavně rostou obavy národů z budoucnosti. Rusko se bojí, že se nepo- zvedne ze ztráty své říše. USA se obávají, že pozbudou vlivu ve světě. Francie má strach, že ztrácí postavení hrdé a silné velmoci. Kdekdo se bojí druhého a doma má strach z menšin a migrantů. A k tomu se v nestabilním světě připojuje strach sociální. Sociální ochrana, kdysi heslo levice, se změnilo v heslo nacionalistů a krajní pravice, neboť svobodný obchod otevřeného světa sociální jistoty ohrožuje.
Je třeba tlumit obavy
Politické směrovky se otáčejí jako korouhve ve větru, někdejší identity zprava a zleva se přelévají, aby se uchlácholil „populus“a agresivní nesnášenlivost v politice narůstá. Nemá-li se tento chaos přenést do válečné atmosféry, je třeba napnout síly k tlumení obav a z nich vycházejících nenávistí. Úkol je to titánský a nejen pro nového francouzského prezidenta.
S Macronem zasvitla naděje, že demokracie ohrožovaná narůstáním konfliktů a rozdmýcháváním nenávisti v rámci národního společenství se vrátí zpět k tomu, čím vyhrává – k vůli hledat konstruktivní kompromisy. Macronovy představy jsou pevně zasazeny do snahy pěstovat kulturu konsenzu, která ve Francii silně chybí. Chce být spolutvůrcem a hybatelem mechanismů, které napomáhají uvolňovat ve společnosti napětí a nalézat shodu pro rozumná východiska z konfliktů. Kráčí v tomto směru ve stopách Paula Ricoeura, francouzského filozofa a svého intelektuálního mentora, podle něhož zklidněný rozhovor, z něhož není nikdo předem vyloučen, otupuje vzájemné předsudky a učí humánnímu soužití.
Francouzské parlamentní volby, které navazují na volby prezidentské, dají nesporně příležitost k odplatě poražených. Byla by škoda, kdyby konsenzuálnost přítomná v Macronově úsilí byla přebita demagogií, která demokracii ohýbá ve směru „vítěz bere vše“, nebo zaslepeným liberalismem, jenž svobodu jedince, skupiny či komunity nedokáže či nechce spojovat s pravidly pro fungování společného celku a s odpovědností k němu.