Roboti a robotky

Muži jsou v práci nahraditelnější než ženy. Co s tím?

Jazykoví puristé hnaní pudem pokroku a genderového rovnostářství mohou mít problém. Při vší úctě ke Karlu Čapkovi a jeho robotům bychom správně neměli říkat roboti, ale roboti a robotky. Tak jako říkáme či píšeme čtenářky a čtenáři, dámy a pánové, poslankyně a poslanci... Jenže to má háček. Vezmeme-li to s nadsázkou, ukazuje se, že v dnešním světě se daleko víc prosazují roboti než robotky. Samozřejmě že ty mašiny jsou nepohlavní, že vypadají stejně a k antropomorfismu mají daleko. Ale tou nadsázkou je řečeno jen tolik, že roboti daleko více nahrazují typicky mužské práce než robotky práce typicky ženské. Jinými slovy: muži jako zaměstnanci jsou snáze nahraditelnější automaty než ženy.

Jste-li dělníkem, mechanikem, skladníkem či řidičem, máte smůlu. Na váš džob už si brousí zuby robot, přesněji zaměstnavatel, který chce pomocí robotů ušetřit. Ale jste-li sociální pracovnicí, pečovatelkou, zdravotní sestrou či učitelkou, můžete být celkem v klidu (tedy až na tu mzdu, že). Představa, že tuto práci zvládne robot tak snadno a dobře, jako zvládne montáž, skladovou manipulaci či řízení auta, je zatím doménou sci-fi.

Co s tím? Skoro se zdá, že je to problém spíše psychologický než technologický či ekonomický. Jak přesvědčit muže, že větší šanci než nadávání na roboty jim dají pečovatelské či učitelské profese? Je to těžká věc a cesta kvót k cíli nepovede. Přitom to není něco, co by snad muži neměli v genech. Nejstarší otisky hominida chodícího po dvou byly nalezeny v Tanzanii a pocházejí z doby před 3,6 miliony lety. Jsou to stopy dvou jedinců, jednoho velkého a druhého malého, kteří šli těsně vedle sebe – zřejmě stopy muže a dítěte. Ale zkuste o tom přesvědčit montéra nadávajícího na roboty. Zbyněk Petráček