Evropa na různých planetách
Němci a Francouzi vnímají svůj život v EU protichůdně, a jejich postoj ke změnám je proto rozdílný
Běžně se ví – alespoň mezi ekonomy – že v eurozóně existují nejrůznější ekonomické nerovnováhy a ty pak vytvářejí výkyvy, poryvy, krize a nestability. Některé země více vyvážejí, ba své vývozní schopnosti obětovávají maximum, jiné země zase vyvážejí málo a dovážejí příliš, některé země šetří a spoří ve státní i soukromé sféře, další si naopak žijí nad poměry.
Bylo jen otázkou času, kdy se tyto nerovnováhy přenesou do kolektivní psýché, do chronicky blbé, nebo naopak až příliš dobré či euforické nálady. Je možné a záslužné tyto věci zkoumat sociologicky, nemusíme být ale marxisté, aby nám bylo zřejmé, že nálada je do značné míry předurčena ekonomickým vývojem.
Možný restart silného motoru
Francie si právě vybrala prezidenta, jsou tu velká očekávání ohledně toho, co se bude na základě toho dít s evropskou integrací i integrací eurozóny, k jakým posunům dojde. Dokonce se očekává, že by se opět mohl nastartovat společný francouzsko-německý motor, který býval motorem evropského projektu.
Potíž je v tom, že podle průzkumů sociologické agentury Allensbach, publikovaných nedávno v německém deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, je nálada ve Francii a Německu naprosto protichůdná.
Zatímco neuvěřitelných 86 procent Němců je dnes spokojeno se svou ekonomickou situací, celých 75 procent Francouzů je se svou ekonomickou situací nespokojeno. 61 procent Němců je šťastno v tom, jak je nastaven celý ekonomický systém, ve Francii je s ekonomickým systémem spokojeno jenom 27 procent společnosti.
Dvě třetiny Němců jsou spokojené s politickým systémem, ale jenom 15 procent Francouzů se cítí dobře v politickém systému, ve kterém žijí. Pouze 13 procent Němců má nějaký problém s globalizací, ale ve Francii si nad globalizací zoufá celých 55 procent lidí.
Zdá se, jako by dvě sousední země žily na různých planetách. Jenže především názorová propast ve věci globalizace by vlastně neměla tolik překvapit. V kontrastu k jiným zemím stojícím na průmyslu je Německo globalizačním vítězem. V těch oblastech, kde v globalizaci přece jen vítězí francouzské podniky, je zisk menší než v Německu a benefity jsou rozdělovány méně spravedlivě napříč celou společností.
Němci se cítí báječně
A dostáváme se k jednomu z klíčových momentů. Proč by vlastně Německo mělo chtít něco zásadního měnit, třeba ve věci eurozóny, když jsou Němci se vším tak spokojeni? Nastavení eurozóny jim vyhovuje, euro je mnohem slabší, než by byla samotná německá marka. Dobré výsledky německého vývozu a průmyslu (dohromady tomu můžeme říkat uspokojivý ekonomický růst) jsou zase logicky hlavním faktorem toho, proč má Německo tak skvěle přebytkové veřejné finance.
Nejde ale jen o eurozónu. Proč by Němci vůbec měli chtít něco měnit v celé Evropské unii jako takové? Nebo proč by měli chtít obecně cokoli měnit? Dosud většinou politologové vysvětlují německou neochotu otevírat základní evropské smlouvy tím, že by to už úplně destabilizovalo Evropu, že je to příliš riskantní, kdoví kdo by si co zase navymýšlel apod.
Ve skutečnosti Němci nechtějí nic měnit nebo někam posouvat, protože jsou se stavem věcí prostě spokojeni. Pro leckoho jiného v Evropě je Evropská unie projekt či experiment, nedostavěná stavba či ještě nesmontovaný motor, pro Němce to ovšem funguje báječně, protože jim se v tom dobře daří a možná to celé prostě jako projekt či experiment nechápou.
Mluví se dnes o vícerychlostní Evropě z pohledu integrace. Němce ale v zásadě zajímají pouze dvě věci. Chtěli by v rámci EU přerozdělovat migranty podle stálého klíče, neprodyšná ochrana hranice EU naopak pro ně nemá prioritu. Chtěli by společnou azylovou politiku podle svého návodu a chtěli by navěky zařídit, aby banky v problémech nikdo nezachraňoval, zvláště ne vlády nebo společné evropské orgány. Pokud někdy bu- dou souhlasit s dokončením bankovní unie a se společným pojištěním vkladů, pak pouze v případě, že se radikálně omezí možnost bank nakupovat suverénní státní dluhopisy. Starat se mají akcionáři.
Meze integrace jsou jasné
Francouzi by rádi více celoevropské solidarity, více společného vládnutí a koordinace v eurozóně. Ale i pro Francouze má evropská integrace své limity. Rozhodně se nebudou chtít dělit o velení i posádky svého jaderného arzenálu, těžko si představit, že by o nákupu vojenské techniky pro francouzskou armádu rozhodoval nějaký evropský komisař pro obranu (třeba Němec). Francouzi ale nemají ani žádný zájem na přerozdělování migrantů, jak by to chtěli Němci. Současná vlna migrace stále míří do Německa, Francie má ovšem úplně jiné trable: s integrací vlastních občanů v druhé a třetí generaci přistěhovalců z Afriky.
S negativní náladou musí ale Francie něco dělat, jinak se žádný společný evropský motor nikdy nenastartuje. Třeba v tom mladý, energický a pozitivní prezident pomůže. Protože v opačném případě bude mít deprese vliv i na porodnost, což se už děje v Itálii a Řecku, o notorické chmuře třeba v Rusku ani nemluvě.