My v Peru původ lidí moc neřešíme
Jeho dědeček byl Japonec, pradědeček Ital, babička Ekvádorka, narodil se v Peru a žije ve Španělsku. Spisovatele Fernanda Iwasakiho nejlépe vystihuje titul jednoho z jeho esejů – Mi poncho es un kimono flamenco, tedy: Moje pončo je andaluské kimono. Je zřejmé, že v dnešní době již nelze literární tvorbu jednoduše dělit podle států, v nichž vznikla.
Fernando Iwasaki přijel do České republiky vůbec poprvé – do Brna jej pozval tamní studentský spolek Tláloc při Ústavu románských jazyků a literatur FF MU. Na semináři se studenty Iwasaki představil padesát nejvýznamnějších latinskoamerických spisovatelů a spisovatelek své generace. Přestože mezi ně bezpochyby patří, o sobě a svém díle ze zásady nepřednáší. V Moravské zemské knihovně Iwasaki uvedl autorským čtením překlad své předloni vydané sbírky mikropovídek Pohřební výbavička (Ajuar funerario).
LN Pohřební výbavička – ten titul zní zvláštně. Jak jste na něj přišel?
Když jsem žil ještě v Limě, zavítal jsem jednou do ulice plné pohřebních ústavů. V jednom z nich nabízeli službu zvanou „pohřební výbavička“, což mě velice zaujalo. Vešel jsem dovnitř a zeptal se, o co se jedná. Řekli mi, že před posledním rozloučením zdobí nebožtíky různými šperky, kravatami, prsteny amnoha dalšími cingrlátky, aby to mrtvole přidalo na důležitosti. Jakmile obřad skončí, výbavičku z mrtvého sejmou a použijí na další pohřeb. Připadalo mi to fantastické. Napadlo mě, že by to mohl být název knihy miniaturních povídek, hororových šperků.
LN První jste tedy měl název?
Přesně tak. Jakmile jsem měl název, věděl jsem, že napíšu sbírku kratičkých hororových povídek. Ovšem trvalo to osm let. Chodil jsem s poznámkovým blokem, kam jsem si zaznamenával nápady. Po měsíci jsem si sedl a přečetl poznámky. Pokud jsem si pamatoval, proč jsem si myšlenku poznamenal, napsal jsem mikropovídku. Když jsem si nevzpomněl, poznámku jsem zahodil. Takto jsem postupně a pomalu psal – a pak jsem ty mikropovídky leštil, piloval a také ostříhával, jako by se jednalo o bonsaj. Dal jsem dohromady hromádku povídek. Občas, když mě pozvali na autorské čtení do nějaké knihovny, na univerzitu nebo do školy, vytáhl jsem ze šuplíku několik textíků a přečetl je. Dokonce se stávalo, že si posluchači odnášeli mikropovídky na papíře i s věnováním. Spisovatel Andrés Neuman mi pak říkal, že po Španělsku kolují moje povídky, a navrhl mi, abych je posbíral a vydal. Tak vznikla v roce 2004 sbírka mikropovídek Pohřební výbavička.
LN Zrání povídkám prospělo?
Zcela jistě. Kdybych knížku napsal za čtyři měsíce a do půl roku ji vydal, rozhodně by neměla kvalitu, díky níž se žánr mikropovídky ve Španělsku rozšířil a díky níž mě lidé začali považovat za odborníka na tento žánr. Zvou mě jako specialistu na mikropovídky na různé konference a debaty, což je od nich hezké. Na druhou stranu, nejde o žánr, kterému bych se nyní chtěl věnovat.
LN Mikropovídky z Pohřební výbavičky na jedné straně akcentují morbiditu a temnotu, ale současně je v nich cítit humoristický podtón. Mají tedy být spíše morbidní, nebo více legrační?
Pro mě osobně jde o povídky humoristické, jelikož humor je ve španělštině černý. Například když čtu povídku Peter Pan ve Španělsku, publikum se vždy směje. Stejně tak vzbuzují smích povídky o jeptiškách. Dovedu si představit, že v jiných zemích tomu tak není a mikropovídky posluchačům nahánějí hrůzu doopravdy. Všimněte si, že v Donu Quijotovi rezonuje černý humor se zvláštní si- lou: Quijota v románu bijí, lámou mu kosti, trhají zuby… Děje se mu mnoho příkoří a Cervantes to tak napsal, aby se čtenář smál. Ani velikáni Thomas Mann nebo Vladimir Nabokov nechápali, proč se takovým věcem španělský čtenář směje. Věděli, že se jedná o stěžejní dílo naší literatury, ale to, co Cervantes psal, jim vtipné nepřipadalo.
LN V úvodu Pohřební výbavičky odkazujete na strašidelný babiččin dům v Limě a peruánské tradice. Vy se však necítíte pouze Peruáncem, máte kořeny v Japonsku, Ekvádoru, Itálii a žijete ve Španělsku. Co přivedlo vašeho dědečka z Japonska do Peru?
Na samém počátku dvacátého století potřebovalo Peru ve městech řemeslníky a montéry. Můj dědeček přijel do Peru a již zde zůstal. Zpočátku to neměl lehké, práce pro imigranty byla druhořadá a špatně placená, téměř se podobala otroctví. Japonsko však nakonec uvolnilo finanční prostředky na pomoc těmto imigrantům a ti se postupně začlenili do společnosti.
LN Ovlivňoval vás japonský a italský původ předků nějakým způsobem již od dětství, nebo jste se až v dospělosti sám věnoval poznávání těchto kultur?
Až v dospělosti. Jako dítě jsem neměl žádný kontakt s japonskou kulturou nebo jsem se o ni zkrátka nezajímal. Měl jsem sice japonské příjmení, ale to mi připadalo normální. Na základní škole jsem měl další spolužáky s japonskými a jinými zvláštními příjmeními. To bylo v Peru běžné. Můj tatínek nás však nikdy nebral do japonských rodin. Znal jsem jich několik, ale nepřátelili jsme se. Svůj japonský původ jsem nebral jako dědictví, jimž bych se měl zabývat. Až ve Španělsku v roce 1985 jsem si uvědomil, že Španěly udivuje moje japonské příjmení a neustále se mě ptají na můj původ. Tehdy jsem se o svoje kořeny začal více zajímat.
LN Obdivujete Karla Čapka. O literárních robotech jste dokonce přednášel v Moravské zemské knihovně v Brně. Jak jste se k Čapkově tvorbě dostal?
Přes jednoho spolužáka na univerzitě v Peru. Četl jeho Apokryfy a smál se u nich tak, že jsem si je přečetl i já. Po mnoha letech v Seville jsem psal knihu o pohledech cizinců na toto město. Shodou okolností jsem narazil na knihu Karla Čapka Výlet do Španěl. Fascinuje mě, že tento Čech cestoval po Andalusii, vykonal pouť El Rocío a dostal se na – pro Středoevropana – roztodivná místa v Andalusii. Začal jsem se zajímat o jeho osobnost a dílo. Objevil jsem jeho další knihy jako Válka s mloky a R. U. R.
LN Ve své tvorbě využíváte slovních a intertextuálních hříček. Vaše Kniha špatné lásky (El libro de mal amor, 2001) je jasným odkazem na středověkou Knihu pravé lásky od Juana Ruize (do češtiny skvěle přeloženou nedávno zesnulým Antonínem Přidalem – pozn. aut.). Jakým způsobem jsou obě díla propojena?
Každá kapitola Knihy špatné lásky je uvozena veršem z Knihy pravé lásky. Ten předznamenává příběh, který se v kapitole vypráví. Kniha pravé lásky je plná různých typů ženských postav – a ty jsem mohl spojit s postavami žen, o nichž vyprávím ve své knize. Navíc kniha, jejíž název odkazuje na klasika, se stává pozvánkou k četbě, k dialogu s klasikem. Hlavní postava mého románu neustále čte. Od dětských knih, když mu je jedenáct let, až po klasiky, když mu je přes dvacet. Protagonista se v knize pouze nezamilovává do různých žen, ale paralelně právě i do různých autorů a literárních děl.
LN Na přednáškách ze zásady nemluvíte o svých dílech. Proč?
Přednášet o sobě a svém díle mi připadá sebestředné. Moje knihy by měly mluvit samy za sebe. Pokud budou čtenáři mít chuť, jistě si k nim najdou cestu. Myslím, že vyprávím-li zábavnou a poutavou formou o jiných autorech, užijí si to a vzbudím v posluchačích zájem o literaturu vůbec. Nejraději hovořím o spisovatelích, které znám a jejichž dílo čtu a obdivuji. Vlastně tím svým způsobem mluvím i o sobě. Argentinský spisovatel Ricardo Piglia říkal, že provozovat literární kritiku je pouze jiná forma psaní autobiografie.
LN Studentům Masarykovy univerzity jste představil a doporučil padesát španělsky píšících autorů a autorek vaší generace, kteří nejsou příliš známí. Chcete tím tyto autory podpořit?
Dle mého názoru by spisovatel měl oživovat hodnotná díla autorů neznámých nebo zapomenutých. V Česku vám nemusím představovat dílo Karla Čapka, ale pokud o něm mluvím v Chile, Peru nebo ve Španělsku, mohu tím přispět k uvedení jeho díla v tamní život. Lidé pořád ještě často vyhledávají pouze velikány latinskoamerické a španělské literatury jako Julia Cortázara, Maria Vargase Llosu, Gabriela Garcíu Márqueze, Roberta Bolaňa a několika dalších. Představováním a oživením vynikajících autorů, kteří neměli to štěstí, že se dostali do učebnic, dělám správnou věc – o tom jsem naprosto přesvědčen.
LN Tento rok by měl převzít čestný doktorát v Seville Mario Vargas Llosa, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2010. Jako zástupce univerzity budete mít uvítací projev, a proto mě zajímá, jaké jeho dílo vás ovlivnilo?
Jako první jsem od Vargase Llosy četl román Los cachorros (Štěňata), vydaný roku 1967. Děj se navíc odehrává na základní škole, kam jsem v tu dobu chodil. Byl to pro mě v té době velký podnět, protože jsem si nedovedl představit, že by naše škola mohla být dějištěm románu. Uchvátil mě ovšem jeho román z roku 1969 Conversación en La Catedral (Rozhovor v katedrále), k němuž se neustále vracím a i po tolika letech mi připadá naprosto mimořádný.
LN Představte si, že jej jako jedno zmála dělMaria Vargase Llosy nemáme přeložený do češtiny.
Opravdu?
LN Zůstaneme-li u peruánské literatury, nedávno jsem narazil na román Casa (Dům, 2004) od spisovatele jménem Enrique Prochazka. Jeho příjmení zní česky…
Ano, jeho dědeček byl Čech. Enrique mu věnoval jednu svoji povídku, ale jinak o svých předcích nikde nemluvil. V Peru je stupeň míšenectví tak vysoký, že lidem připadá nepodstatné se zabývat původem jmen jako Iwasaki nebo Prochazka.
LN Prochazka však není jediný peruánský spisovatel s českými kořeny.
Máte pravdu, nesmím opomenout výborného Mirka Lauera, ten se dokonce na území bývalého Československa narodil.
LN Ano, roku 1947 v západočeském Žatci.
Zajímavé, to jsem nevěděl.
LN Na čem zrovna pracujete?
Chtěl bych se vrátit ke dvěma krátkým nedokončeným příběhům. Nevím, jestli z nich vzejde dlouhá povídka, nebo novela. Omezil jsem svůj úvazek na univerzitě, abych se mohl zase naplno věnovat literatuře a dokončit tyto rozpracované nápady. Vůbec na to ale nespěchám, stejně jako tomu bylo u Pohřební výbavičky. Cítím, že brzy mohu být spokojený důchodce, který píše a publikuje pro radost.