Do justice nemíří vždy ti nejlepší
Při neexistenci pravidel se při výběru soudců může dít úplně cokoliv, říká prezidentka Soudcovské unie
LN Na dubnovém kongresu Právní prostor jste ostře zkritizovala způsob, jakým se dnes v Česku vybírají soudci. Jaká je současná praxe?
Neexistují žádná jednotná pravidla, takže vše závisí na tom, jak systém nastaví každý z osmi předsedů krajských soudů. Právě oni mají výběr soudců ve svém soudním kraji na starosti a dělají to každý po svém. Centrálně není nijak upraveno, jak budou justiční čekatelé či soudci vybráni, kdo bude sedět ve výběrových komisích a podle jakých kritérií mají uchazeče hodnotit.
Na krajských soudech se v podstatě ustálily dva separátní modely. Vzorem hodným následování je podle mě otevřené výběrové řízení na funkci soudce, které pořádá Městský soud v Praze ve spolupráci s Justiční akademií. Podobný systém funguje také částečně na Ústecku a na jižní Moravě. Druhý model je takzvaně čekatelský a tradičně funguje v Ostravě a ve středních Čechách, přiklání se k němu i předsedové krajských soudů v Plzni a v Hradci Králové.
LN Proč je to špatně?
Výběr soudců je důležitá otázka pro celou společnost. Navzdory naprosté anarchii si nemyslím, že by do systému byly přijímány výrazně problémové osoby. Ale mám velké pochybnosti o tom, že to jsou ti nejlepší. Přitom justice stojí a padá s kvalitou osob soudců, špatní i průměrní soudci jsou tragédií pro všechny zúčastněné. Nejvíce frustrující je přitom vědomí, že by na jejich místě mohl sedět někdo schopnější.
Neexistence pravidel vytváří prostor pro přímluvy, pro nepřípustnou osobní korupci. Nemůžeme vědět, zda se to děje či v jaké míře, ale podstatné je, že to není vyloučené. A když by se někdo stal soudcem díky osobním kontaktům, tak jak pak bude soudit? To je přece nepřijatelné pro celou společnost, pro uchazeče o funkci soudce je to navíc demotivující a ponižující.
LN Neexistenci závazných pravidel pro výběr soudců jste označila za jedno ze svých největších selhání ve vedení Soudcovské unie. Proč vám ministři spravedlnosti nenaslouchají?
Já osobně jsem o výběru soudců mluvila se šesti ministry – s Jiřím Pospíšilem, Danielou Kovářovou, Pavlem Blažkem, Marií Benešovou, Helenou Válkovou a Robertem Pelikánem. Naslouchali všichni, ale zdaleka ne všichni měli reálnou snahu problém řešit.
Po těch letech cítím obrovskou bezmoc. Vždy jsme popsali problém vstupu do justice a představili naše teze. Každý ministr nám to odsouhlasil a řekl, že to je důležité, ale nakonec se nikdy nic nestalo.
LN Kdy byla nová pravidla nejblíže realizaci?
Reálnou snahu jsem cítila za ministra Pospíšila, i když ne se všemi návrhy jeho týmu jsme souhlasili. Jeho nástupce Blažek si byl vědom, že nebude ministrem příliš dlouho, ale stavěl se k této otázce prakticky a snažil se pro výběr soudců prosadit aspoň jednoduchá pravidla. Vážně to brala i profesorka Válková. Kdyby ve funkci vydržela, věřím, že bychom už zákonnou úpravu měli. Ona brzy pochopila, že narazí na odpor i zevnitř justice, ale že má smysl tento konflikt podstoupit.
LN A současný ministr Pelikán? Ten se zprvu zdál být vašemu řešení nakloněn, ale nakonec raději zpracoval takzvanou bílou knihu justice, aniž by cokoliv dovedl do praxe.
Pan ministr se zorientoval v justičním prostředí a deklaroval, že chce podporu předsedů krajských soudů, tedy skupiny velmi vlivných osob v naší justici. Jenže jejich větší část bude logicky vždy proti, protože se jim odebírá jedna z jejich výsostných kompetencí, svoboda navrhnout soudce podle své úvahy.
Ale předseda soudu bude ve funkci jen sedm let a soudce nevybírá pro sebe ani pouze pro jím momentálně řízený soud, ale pro celou společnost. Jeho rozhodnutí je závažné a v podstatě nevratné, protože špatného soudce nedostanete ze systému jinak než kárným řízením, tedy až poté, kdy rozhodne stovky či tisíce případů.
LN Přitom předsedové krajských soudů si před několika lety schválili dokument o výběru soudců, který je velmi podobný tezím Soudcovské unie.
To je těžké. Na tom dokumentu panuje shoda, ale když potom dojde na konkrétní opatření, tak se situace změní. Příkladem je jednání, které vedla ministryně Válková o nové instrukci ministerstva pro výběr soudců. Pro unii to byl velký kompromis, jelikož tato forma je zcela nedostatečná, ale byla by to aspoň nějaká pravidla, která by se později dala vtělit do zákona. Když byla instrukce těsně před přijetím, tak se předsedové krajských soudů postavili proti. LN Soudcovská unie dlouhodobě kritizuje také způsob výběru soudních funkcionářů. Ministr Pelikán novelizoval instrukci pro výběr soudních funkcionářů a zrušil povinná výběrová řízení na místopředsedy soudů. Není to krok zpět?
Hlavně to není koncepční krok. Existují dobré důvody, proč by se výběrová řízení na místopředsedy neměla konat. Podle zákona o soudech a soudcích totiž státní správu soudů vykonává předseda soudu. On určuje, jaké úkoly svěří místopředsedům. Z minulosti známe případy, kdy novému předsedovi soudu nevyhovoval některý z místopředsedů, a tak mu ubíral náplň, až jeho funkci místopředsedy v podstatě vyprázdnil. Z tohoto hlediska nemá velký význam konat výběrová řízení, pro- tože místopředseda nefunguje jako kontrolní prvek předsedy soudu.
Ale pokud je jako důvod zrušení výběrových řízení na místopředsedy soudů uváděn, že předseda má právo si vybrat své spolupracovníky, tak by si je musel vybírat jen pro sebe a bylo by třeba sladit jejich funkční období. To dnes neplatí, takže když předseda soudu například dva měsíce před vypršením mandátu jmenuje místopředsedu, tak ho určuje svému nástupci, protože je téměř celé sedmileté funkční období místopředsedou jiného předsedy, který si ho nevybral.
Výběrová řízení na místopředsedy chápu i jako příležitost objektivní soutěže pro soudce, které by ta práce bavila. Je pravda, že ne každý soudce chce být funkcio-
Byly vypracovány dva podněty, obrátili jsme se jimi na ombudsmanku Annu Šabatovou a na nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, aby žalobou ve veřejném zájmu napadli jmenování šesti opakovaně jmenovaných místopředsedů soudů.
Shrnuli jsme argumenty, kvůli kterým Ústavní soud již v roce 2010 možnost opakovaného jmenování funkcionářů zrušil jako protiústavní (zejména kvůli riziku personální korupce mezi výkonnou a soudní mocí v případě opakovaného mandátu – pozn. red.). Podle nás se tyto obavy naplnily.
Současná praxe je navíc nejednotná. V některých případech ministr spravedlnosti návrh předsedy soudu na opakované jmenování místopředsedy akceptuje, ale v jiných mu nevyhoví. To může být okolím vnímáno tak, že předsedovi, který je vůči ministerstvu vstřícný, ministr návrh na opako- vané jmenování schválí a jinému ne. Ať už by to tak bylo, nebo ne, prostor pro svévolné rozhodování po carském způsobu do justice nepatří a i jen jeho teoretická existence vytváří toxické vazby mezi předsedy soudů a ministrem spravedlnosti. Přesně z těchto důvodů Ústavní soud možnost opakovaných mandátů soudních funkcionářů zrušil.
LN Proč ale chcete soudní cestou zbavit funkce konkrétní lidi ve vedení soudů?
Naším cílem určitě není řešit věci násilnou cestou. Ale ten problém zůstává neřešený nesmírně dlouho, Ústavní soud rozhodl před sedmi lety, první případy opakovaných jmenování jsou už z roku 2014 a přibývá jich. Několikrát jsme kontaktovali předsedy soudů i ministerstvo, ale když to nemělo žádný účinek, tak jsme se zkrátka rozhodli vydat touto cestou. Přitom vůbec nezpochybňujeme, že někteří opakovaně jmenovaní funkcionáři svou práci dělají dobře. Jde nám hlavně o to, aby tato praxe nepokračovala.
LN Za nejhorší případ považujete opakované jmenování Stanislava Bernarda místopředsedou pro civilní úsek na Vrchním soudu v Praze v roce 2016?
Já osobně ano. Předseda Vrchního soudu v Praze (Jaroslav Bureš – pozn. red.) tento postoj považuje za osobní útok na sebe a na vrchní soud. Ale já se na to dívám podle vnějších znaků. Je to atraktivní soud téměř na vrcholu soustavy soudů, navíc v Praze. Kdyby na něm panovalo zdravé prostředí, tak o takto prestižní post by měl být velký zájem mnoha kvalitních uchazečů. Navíc opakovaně jmenovaný místopředseda byl před druhým jmenováním přibližně rok a půl výkonem této funkce pověřen. Tím je to pro mě nejkřiklavější případ. Zrovna tak u místopředsedů krajských soudů by neměl být pro opakované jmenování důvodem nedostatek vhodných kandidátů.
LN Máte zpětnou vazbu od předsedů soudů nebo dotčených místopředsedů?
Pochopitelně to nesou negativně a mají na tuto otázku jiný názor. Soudcovská unie opírá svůj dlouholetý postoj o jasný nález Ústavního soudu, který nikdo nezpochybňuje. Zastánci opakovaného jmenování pouze říkají, že se jím nemusíme vždy a ve všech případech řídit. To je pro nás nepřijatelné. Jsme soudci, nemůžeme si vybírat mezi nálezy Ústavního soudu, který budeme respektovat, a který ne.