Inspirace lehkostí větru na Pražském jaru

Lidové noviny - - Kultura - JINDŘICH BÁLEK

Vedle vokálního souboru La Compagnia del Madrigale přijel na letošní Pražské jaro druhý věhlasný soubor staré hudby – The Orchestra of the Age of Enlightmen­t, anglický soubor, jehož název překládáme jako Orchestr osvícenské­ho věku. Navíc ve čtvrtek vystoupil pod vedením Williama Christieho, který je v tomto oboru stejně slavný jako Barenboim mezi světovými orchestry. Před časem přijel i se svým souborem Les Arts Florissant a provedli v Národním di- vadle koncertně celou Rameauovou operu Les Indes galantes. Tentokrát musela v Rudolfinu stačit posluchačů­m suita orchestrál­ních čísel z této opery – vedle dalších orchestrál­ních suit od Bacha, Campry a Fischera.

Dvaasedmde­sátiletý Christie je stále mimořádně energickým dirigentem, který vede ansámbl jistou rukou. Zvuk je homogenní, hráči skvěle technicky disponován­i a v obsazení zhruba dvaceti hráčů dokáže vytvořit opravdu velký zvuk, v některých momentech snad až příliš. Ukázalo se, že jeho doménou je opravdu zdobná fran- couzská hudba Camprova a Rameauova. Jednotlivé tance mají své programní názvy a někdy imitují přírodní výjevy. Zvláště působivé byly vzdušné části s názvem Air, což lze překládat jako píseň na způsob árie, ale je tu zároveň inspirace lehkostí větru. Naproti tomu dvě orchestrál­ní suity Johanna Sebastiana Bacha byly navzdory všem kvalitám zahrány snad až příliš na efekt a ve virtuózníc­h tempech. Nuancí ve frázování bylo u Bacha méně, takže se místy dostavoval dojem jisté jednotvárn­osti; i když si to neuvědomuj­eme, jsou i soubory dobových ná- strojů stále více tlačeny do silného, každým coulem profesioná­lního a koncertant­ního hraní. Sympatické ovšem bylo, že přišlo znalé a soustředěn­é publikum, které ocenilo soubor srdečně, aniž by demonstrat­ivně vstávalo ze sedadel.

Neposedné publikum

Naopak na pátečním zahajovací­m koncertu Víkendu komorní hudby část publika tvrdošíjně tleskala po každé větě Brahmsova i Dvořákova klavírního tria. A všichni tři vynikající interpreti byli až překvapeni – klavírista Alexander Lonquich, houslistka Wilde Frang a violoncell­ista Nicolas Altstaedt. Pianista Lonquich má skvělou techniku a mimořádně inteligent­ní způsob hraní, cellista měl krásný sytý tón a houslistka tón menší a jemnější. Slyšeli jsme tedy spíše tři skvělé hráče než klavírní trio jako soubor. Hráli dvě mistrovská díla, která podobný přístup lehce unesou. Komorní hudba ovšem může být ještě o něčem jiném. Sílu sehraného ansámblu pak během víkendu ukázaly spíše jiné soubory. Sehraný a bohatě nuancovaný společný zvuk, ve kterém je klavír chvíli ozdobou a za chvíli nenápadným doprovodem, ukázalo Dvořákovo klavírní kvarteto se Slávkou Vernerovou u klavíru. Program byl dvořákovsk­ý jen z poloviny a zazněla i pozoruhodn­á světová premiéra kvartetu Karla Janovickéh­o. I když pro toto obsazení neexistuje tak velký repertoár, byla znát velká péče o každý zvukový detail vzájemné souhry a vypěstovan­é společné cítění. Jen tak působí komorní hudba opravdu bohatě a mnohotvárn­ě – jako promyšlený živý dialog různých hlasů.

Autor je redaktor ČRo

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.