Zákon proti divadlům

Vroce 1970 jsem si na posledním skautském táboře před zákazem skautingu napsal do deníku: „Dnes jsem měl v noci hlídku v kuchyni. Za kuchyní jsem slyšel chuligány. Mluvili o kouření a pití alkoholu, používali sprostá slova. Takový nikdy nebudu!“Za rok už jsem kouřil a trvalo to až do roku 1980, kdy jsem s tímto zlozvykem praštil. Na protikuřácký zákon se proto dívám vlídně a s pochopením. Až na jednu hrozbu, která mi připadá absurdní.

Už druhý den údajně nesmím používat v divadelních inscenacích zapálenou cigaretu, jinak hrozí divadlu správní řízení. Tak samozřejmě že mnohdy slouží zapálená cigareta jako herecká berlička. Ale třeba ve slavné Lidské tragikomedii Ladislava Klímy je při setkání spolužáků třicet let po maturitě situace, kdy kuřivo hraje doslova charakterotvornou roli v příběhu. Abiturient Pulec je alkoholická troska a dokuřuje vajgly, úspěšnější spolužáci mají viržinka a nejúspěšnější z nich, ministr, rozdá doutníky Havana. Já potřebuju v nové inscenaci hulit trávu, klidně normální tabák, ale kouřit se to musí jako joint.

Tento zákaz je idiocie první třídy. V divadle se používají rekvizity, takže i cigareta je součástí uměleckého záměru. Výtvarník Jan Steklík, ředitel Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, maloval obrazy hořícími cigaretami. Kunsthistorička Věra Jirousová to považovala za čistý a doslova průlomový koncept.

Moc rád bych nějaké správní řízení v divadle podstoupil. Když se na konci roku 1988 pokusila Státní bezpečnost zažalovat dvě malá brněnská divadla za scénický časopis Rozrazil, jeden z hlavních argumentů se opíral o tvrzení, že šlapeme po státní vlajce. Právníkům se podařilo dokázat, že vlajka má jiné rozměry a toto je rekvizita. Takže, prosím, nenuťte divadla k obdobným krokům. Zesměšníte se.