Nebetyčná pitomost

K čemu vlastně potřebujeme ministra školství?

Ministryně školství ukazuje, jak důležitá je v politice tvář. Nemyslíme tím sexisticky „hezkou tvářičku s dlouhým copem“, ale tvář, které lidé podvědomě věří a kterou nepodezírají z nekalosti. Protožemít Kateřina Valachová tvář jako Ivan Langer, je z ní dávno mrtvá osoba.

Jen si vezměte: přivedla si na úřad kamarádku Simonu Kratochvílovou a učinila z ní svou náměstkyni. Ta je však zbavena služebního poměru, je obviněná, že manipulovala dotacemi, a sedí ve vazbě. V takové chvíli odstoupil dokonce iministr práce Jaromír Drábek (TOP 09), když byl obviněn jeho náměstek Vladimír Šiška. Ale zatímco pan Drábek byl „asociální ministr“nenáviděné pravicové vlády a jeho odchod byl nevyhnutelný, demise paní Valachové je vykreslována jako hrdinské gesto, jímž se „zlepšuje politická kultura v zemi“. A to pomíjíme, že nejprve demisi odmítla, aby ji po debatě s premiérem o několik hodin později podala. Nyní je zase všechno jinak: chce ještě dokončit rozdělanou práci...

Výjimečně mluví rozumně prezident Miloš Zeman, když říká, že měnit ministra pár měsíců před volbami je „nebetyčná pitomost“. Jenže i pan prezident ví, že politická nutnost si někdy nebetyčné pitomosti vyžaduje. Premiér přiměl Valachovou k demisi proto, že jinak by jeho tlak na odvolání ministra financí ztratil jakoukoli věrohodnost.

A jaká byla paní Valachová ministryně? Překvapivě dobrá, ale to není podstatné. Dobrá, protože přišla na úřad coby úřednice bez znalosti oboru, ale odchází jako respektovaná politička a výrazná tvář ČSSD. Ale není to podstatné: většinu práce a problémů zdědila. Jako všichni ministři školství, kterých budeme mít za posledních 20 let celkem už třináct. Petr Kamberský